Brexit je těžká rána evropské integraci, otázkou je, zda nebude smrtelná. Velmi skepticky se k budoucnosti soudržnosti EU vyjádřil politolog Alexander Tomský ve svém posledním komentáři pro idnes.cz: „Doufejme, že bude pomalu chátrat a rozpadne se mírumilovně jako kdysi Sovětský svaz a nahradí ji nějaké minimalistické, pragmatické a vzájemně si konkurující společenství evropského trhu. Británii možná čeká lepší budoucnost než sklerotickou Evropu.“ Do jaké míry hrozí Evropské unii rozpad? Nebo se naopak semkne pevné jádro, komisaři přijmou reformy a trend „více Evropy, více integrace“ nakonec zvítězí?

Pokud mám být osobní, nejdřív bych chtěl říci, že se pokládám za evropského federalistu. Na druhé straně vítám Brexit. To, co jsme postavili jako Evropskou unii, začínalo prožívat obrovskou vnitřní krizi. Politické elity a byrokracie situaci nejenže nezvládaly, ale komplikovaly ji mnoha svými rozhodnutími, a to především ze strany Berlína. Situace byla tak špatná, že na druhé straně nikdo nebyl schopný kromě Berlína nějaká rozhodnutí udělat. Tohle bych vytknul před závorku.
Je třeba říci, že hysterie jak v době kampaně v Británii, tak v reakci na danou situaci, je zbytečná. Problém je věcný a měl by být tímto způsobem i řešen. Británie odešla z Evropské unie a může se klidně vrátit, pokud se EU stane pro ni přitažlivou. Proč se najednou říká, že už se nikdy nevrátí? Když se EU vyléčí ze svých nešvarů, bude pro Británii opět přitažlivou. Další generace politiků ji přivede zpátky. To je první faktor.

Druhý faktor je, že referendum bylo velmi nešťastné. To, že si ho Cameron vymyslel a udělal dobrovolně, je ukázka toho, jak nekvalitní politické elity dnes v Evropě vládnou. Proč ho neodložil, když se blížila migrační vlna a bylo jasné, že spousta Britů Evropskou unii nemá rádo třeba proto, že se bojí migrační vlny, která byla řízená z Bruselu otřesným způsobem? Přijede Obama, podpoří Camerona a neřekne půl slova o tom, proč by měli Britové zůstat v EU. Celá léta se říká, že Spojené státy provádějí svou politiku v Evropě přes Británii, že je jejich největší spojenec. Víc než deset let ale platí, že jednoznačně svou politiku dělají přes Berlín. I přes podbízení se Britům, věděli Američané, že politiku musí dělat přes silnějšího hráče, a to přes Berlín. Běžní Britové se určitě cítili dotčeni. Obama, který hlásá, že mají Britové zůstat v EU, se stává nejméně oblíbeným prezidentem a také neúspěšným. Celá kampaň byla velmi zvláštní.

Kdyby nedošlo k vraždě Coxové, tak by nikdo nepochyboval, že většina Britů bude hlasovat za vystoupení, pak jsme všichni znejistěli, ale od začátku vše směřovalo k tomuto výsledku referenda, které bylo nešťastně načasované, nevyargumentované. Jenom hysterie. Dnes se evropské politické elity pokoušení vytvářet vizi: Teď jsme se semkli a budeme více spolupracovat. Kdo nepřijme euro, bude potrestaný. Všichni budeme tlačit na Británii, ať vypadnou. Tohle je předstíraná ofenzivnost. Skutečná ofenzivnost je, že odejdou ti politici, kteří to zavinili. Všechny Merklové, Junckerové, ale i Hollande. Ti za to můžou. Teď nás budou poučovat o tom, že jsou Britové zlí. Nejsou zlí, jsou normální tak, jako jsou normální Češi a Němci. Zavinili to konkrétní politici, kteří se teď tváří, že se má Británie potrestat.

Například stálý předseda Evropské rady Donald Tusk zřejmě vidí situaci optimisticky. Můžeme připomenout slova, kterými zakončil svůj proslov před novináři po Brexitu: „Co tě nezabije, to tě posílí?“ Takže ani jemu nevěříte, předpokládám...

Tohle jsme si už řekli. Jednoznačně mají odejít. To je všechno tatáž skupina; zvlášť struktury Evropské unie, které byly zformovány v poslední fázi EU při nadstandardní dominanci Německa a nadstandardním vlivu Washingtonu na Berlín. To jsou lidé loajální vůči „Velkému bratrovi“ a zcela neschopní věcné analýzy. Situace přitom potřebuje analyzovat a stanovit objektivní cíle, a ne ideologické fráze. A s těmito lidmi ne. To je strašné riziko.

Tusk je krásná ukázka toho, že když se někdo během své funkce snaží někomu zavděčit, pak se o něj postarají i poté, co ztratí důvěru ve vlastní zemi. O něj se postarala Merkelová. To je to kouzlo. Většina těchto politiků počítá s další kariérou v nadnárodních institucích. A už výkon na národních úrovních přizpůsobují požadavkům nadnárodním. To je jeden ze základních problémů.