Koronavirus v posledních týdnech slábne, i když vyhráno ještě není. Co nám o české společnosti pověděl?

To je opravdu složitá otázka. Myslím, že je vyhodnocování sociology a sociálními psychology na ještě hodně dlouhou dobu, navíc opravdu ještě nejsme na konci této epochy, takže bych si v tuto chvíli netroufl říkat nějaké závěry, které by měly mít větší platnost.

I přesto, je něco, co pandemie přinesla a co vás na české společnosti za tu dobu překvapilo?

Musím říci, že něco, co by mě vyloženě překvapilo, se nevyskytlo.

Nebylo pro vás překvapivé, jak Češi například otočili v přístupu ke koronaviru? Na začátku, loni v březnu, všichni drželi při sobě, šili roušky a dodržovali pravidla a naopak nyní opatření dodržována nejsou, je problém lidi vůbec přimět, aby je respektovali. Vypovídá to něco o české povaze?

Nerad bych to zobecňoval. Ani v březnu a dubnu 2020 to nebyla celá společnost, která se chovala nějak vstřícně k ostatním. Ano, byly tam prvky, jako poměrně hromadné šití roušek, ale také se nezúčastnili všichni, i v té době byli odmítači. A když se vrátím k tomu, zda to pro mě bylo či nebylo překvapení, tak v zásadě nebylo, protože česká společnost je typická tím, že poměrně hodně dává na charitu, je typická tím, že v krizových situacích pomáhá. Například při povodních, takže ani to nebylo něco zcela mimořádného.

A zrovna tak celá společnost v této chvíli nebyla ve stavu naprosté nedůvěry vůči opatřením, různé skupiny se vůči nim staví různě. Některým opatřením důvěřují a některým nedůvěřují. Ano, je zde skupina asi deseti procent, která nedůvěřuje prakticky ničemu, to jsou právě ti aktivní odmítači, ale ani to není zásadní překvapení.