Evropská unie si klade za cíl být do roku 2050 takzvaně uhlíkově neutrální, tedy aby čisté emise oxidu uhličitého v roce 2050 byly v součtu nulové. Je podle vás tento nápad v souladu s ekonomickou realitou?

Pokud se podaří vyvinout nějakou převratnou technologii – například řízenou fúzi – pak by tento cíl snad mohl být reálný. Potíž je, že podobný kvalitativní skok v energetice se očekává již více než 60 let. Netvrdím, že je nemožný, ale nelze spoléhat na technologii, na které se zatím marně pracuje desítky let. Jinou nadějí jsou štěpné reaktory na jiné bázi než uranové, například thoriové. Pokud vyloučíme atomovou energii, je šance pokrýt kus Sahary solárními články, zde ale vznikají problémy jiného druhu.

Samotná výroba elektřiny ale ještě neřeší vše. Neřeší kapacitu rozvodné sítě v případě, že bychom auta na benzín a naftu úplně odstavili. Dále je tu letecká doprava, která patrně nikdy nebude elektrifikovatelná, stejně jako lodní doprava.

Co by obyčejným lidem přineslo celoevropské zdražení emisí uhlíku z dopravy a z budov, které chce v rámci dalšího klimatického balíčku zavést šéfka EK Ursula von der Leyenová?

S dovolením zůstanu ještě chvíli u letectví. Rozmach tohoto druhu dopravy je jedním z největších triumfů kapitalismu a moderní otevřené společnosti. Nikdy v historii nebylo cestování tak snadné, tak levné a navíc tak bezpečné. Přitom se emise oxidu uhličitého z letectví podílejí na celkových emisích produkovaných veškerým lidstvem jen asi dvěma procenty. Mimochodem, průmysl a služby emitují mnohem méně oxidu uhličitého než celá masa živých organismů na Zemi.

Vzniká otázka, proč právě proti letectví tak ohnivě vystupuje hnutí Grety Thunbergové, stejně jako řada činitelů v rámci EU. Připadá mi, že hlavním cílem této propagandistické a politické ofenzívy je spíše zlikvidovat moderní kapitalismus než chránit životní prostředí. Naprosto nepřiměřená pozornost zaměřená na civilní letectví – zcela marginální zdroj emisí – je toho dokladem. Přijde mi, že postoj vůdčích činitelů lze shrnout slovy „seď doma, podomku, uskrovni se, cestování je jen pro pány“.

Unijní představitelé ujišťují, že daň by začala „nízce“ a byla by navyšována teprve později. Je to vůbec nějaká útěcha?

Historický příklad. Americká federální daň z příjmů byla zavedena v roce 1913 se sazbou 7 procent. O pět let později již její nejvyšší sazba dosahovala výše 77 procent. Ano, jistě příčinou byla světová válka, ale daň už nikdy neklesla na původní úroveň. Naopak, rozšiřoval se daňový základ, takže daň, která se původně týkala jen vyšších tříd, nakonec platili i příslušníci nižší střední třídy. Vrcholu dosáhla v letech 1944–1945 (v hodnotě 94 procent). Pokles do normálnějších hodnot byl velmi zdlouhavý: Ještě v roce 1986 činila mezní sazba 50 procent. Nyní je to 37 procent.

Poučení: Nové daně se strašně snadno zavádějí a ještě snadněji zvyšují. Jejich snižování je ale mnohem větší problém, rušení daní je velmi vzácný jev.