Na čem se dá nejsrozumitelněji dokázat oprávněnost jednoho z tvrzení Libertariánského institutu, že stát není řešením společenských a ekonomických problémů, ale jejich příčinou?

Nejjednodušeji to jde ukázat asi na nelegálních drogách. Jak by to fungovalo bez státu: někdo je chce brát, někdo mu je chce prodat. Oba si polepší... Výrobce/prodejce vydělá, konzument ví, co si kupuje (kdyby prodejce nabízel nekvalitní drogu, konzument by šel jinam). Drogy by byly za pár korun, protože reálně jsou velmi levné (gram heroinu by stál asi tak 40–50 korun), takže i velmi závislý by peníze na ně vyžebral nebo vydělal. Konzumenti by buďto rychle umřeli, nebo by dříve a snadněji dosáhli dna, od kterého by se mohli odrazit.

Jak to funguje dnes? Stát z nějakého nepochopitelného důvodu považuje některé drogy – alkohol, tabák – za legální a dojí jejich konzumenty pomocí spotřebních daní. Jiné drogy prohlásil za nelegální, stíhá výrobce a prodejce, otravuje konzumenty. Máme tu policisty, kteří dílem stíhají tyto „zločince bez oběti“, dílem si z nich dělají práskače, případně se nechávají uplácet za to, že zavřou oči. Máme tu soudy, které ztrácejí se zločiny bez oběti čas a kapacitu, takže na jiné, skutečné zločiny, dojde později. Díky kriminalizaci drog je cena drog o desetitisíce procent výše, než by měla být, a šup – máme tu majetkovou trestnou činnost, kterou páchají konzumenti, aby měli na svoji dávku. Takže noví poškození, další policisté, další soudci... Nebo si závislí na dávku vydělávají prostitucí... A máme tu šíření pohlavních chorob, násilnou kriminalitu, obchod s bílým masem... Navíc stát všechny lidi nutí mít jednotné zdravotní pojištění – zase problém vytvořený státem, takže drogově závislí se léčí za peníze všech... To ty „všechny“ zase štve, takže požadují tvrdší represi. A jede to ve spirále – víc buzerací a regulací plodí větší nespravedlnosti, které motivují další buzerace a nespravedlnosti...

Přitom kdyby se do toho stát nemontoval, nevychovával občany, které pokrytecky označuje za zdroj státní moci, a řešil skutečně jen to, když někdo někomu ublíží či něco cizího poškodí, všichni by mohli žít v klidu. Těch věcí jsou samozřejmě tisíce, na drogách je to ale krásně vidět.

Na letošní rok si stát naplánoval příjem 1 181 miliard korun a výdaje 1 251. S jakými ciframi v rozpočtu by měl český stát hospodařit, aby mohl plnit své základní funkce, ale zároveň aby nezatěžoval občany a firmy zbytečně vysokými daněmi?

My, když jsme připravovali koncept tzv. Libertariánské demokracie, tak jsme vycházeli z modelové situace, kdy stát by měl v popisu práce pouze bezpečnost – vnitřní a vnější, justici, elementární veřejnou správu a zajišťoval to, aby nikdo – obrazně řečeno – neumíral hlady. Když dnes vezmete rozpočet vnitra, obrany a spravedlnosti, vejdete se i s parlamentem do 150 miliard, a to včetně takových absurdit, jako půl miliardy z rozpočtu obrany na „zajištění podpory prezidenta republiky ve funkci vrchního velitele ozbrojených sil“. Fond, spravující sociální půjčky, by podle mě neměl saldo větší nežli 50 miliard...

To se ale bavíme o státu, kde by byli lidé nesrovnatelně bohatší nežli dnes. Prostě by je stát neobíral a neobtěžoval, pouze by zajišťoval, aby jim a jejich věcem nikdo neubližoval.

Na čem je postavena informace, kterou opakovaně uvádíte, že zaměstnanci s mediánovým příjmem odevzdávají na všech daních a odvodech tři čtvrtiny svého výdělku?

Je to maličko jinak. Pokud se pozorně podíváte na www.kolikstojistat.cz, všechny položky jsou tam zdůvodněny a doloženy. On vám totiž stát nebere jen daně a odvody. On vašeho zaměstnavatele ještě obtěžuje různými povinnostmi, které jaksi „nejsou vidět“, ale vy jako zaměstnanec na ně musíte zaměstnavateli vydělat. Statistická hlášení, účetnictví, povolení, licence, razítka, normy, kontroly... Těch věcí je neuvěřitelně moc. Takže jako pekař pečete rohlíky navíc, abyste zaplatil všechny ty lidi, kteří vám „legalizují“ to, že můžete péct rohlíky. No a pak je tu to, co se nazývá „náklad ztracené příležitosti“. Pokaždé, když vy osobně musíte jít na úřad a něco vyřizujete nebo něco děláte kvůli státním regulacím či příkazům, nepracujete. Mohl jste péct rohlíky a vydělávat, ale běháte po úřadech, něco podepisujete, nahlašujete, přiznáváte.

Pak jsou tu ještě věci typu státní dluh – to, že dnes stát utratí peníze, které nemá, znamená, že je vy budete muset zítra zaplatit. S úroky.

A nakonec je tu ještě další kategorie nákladů – když vás stát donutí platit za služby, které nepotřebujete, ale které vás zavazuje čerpat. Například nemusíte vůbec poslouchat Český rozhlas, ale když máte rádio, platit mu musíte.

Když to všechno spočítáte, a to jsme ještě byli spíš opatrní, dostanete ta procenta, která uvádíte. Nebo vyšší.

V jakých daních by měl stát poplatníkům především ulevit a je z vašeho pohledu přijatelnější rovné, nebo progresivní zdanění?

Považuji za nehorázné, aby si stát bral cokoliv víc nežli desetiprocentní DPH. Všechny ostatní daně bych okamžitě zrušil. Ať si lidé sami rozhodnou, jaké služby potřebují a kolik za ně chtějí platit.

Z mnoha důvodů považuji za nejpraktičtější DPH – či ještě lépe: daň z obratu – s jednou sazbou. Už to je samo o sobě progresivní zdanění – víc spotřebuješ = víc zaplatíš. Různé sazby, různé daně a tak dále používá stát pouze k tomu, aby všechno zkomplikoval. Pak může dobře zakamuflovat, že mu vlastně nejde o službu lidem, ale o to, aby zdanil cokoliv, co se hne.

Ze sociologického výzkumu, který si Libertariánský institut zadal, mě zaujal jeden ze závěrů, že moderní stát, který by zajišťoval bezpečnost, justici, základní veřejnou správu a měl nízké zdanění, má silnou podporu u občanů. Za vzdělání, zdravotní nebo sociální služby by se platilo?

Ale ono se to všechno platí přece i dnes! Jen stát vybere od všech, co může, nejvíc, hodí se to všechno na jednu hromadu a pak se politici a úředníci perou o to, kdo si pro „svůj resort“ urve co nejvíc. Přes peníze se pak buduje loajalita, kontakty, neoficiální vazby. To vše by odpadlo. Lidé by si pořizovali jen to, co by potřebovali. Vezměte si to takto: lidé by měli skoro čtyřikrát víc peněz nežli dnes a ceny všech vámi zmiňovaných služeb by byly kvalitnější a levnější nežli dnes.

Na čem by stát mohl nejvíce ušetřit, aby nemuselo být zdanění v Česku tak vysoké jak dosud?

Jsou tu dvě takové skupiny výdajů, které se liší.

Tou první jsou náklady na „státní agendu“. Když v polovině 80. let minulého století dělal Roger Douglas reformy na Novém Zélandu, snížil během pár let náklady na státní činnosti asi o čtvrtinu. A to zdaleka nebyl nějak radikální, koneckonců byl to socialista. Když se podíváte dostatečně podrobně, zjistíte, že drtivá většina státní agendy v současném českém státu je zbytečná. Český stát prostě už překročil tu hranici, kdy zaměstnává hlavně sám sebe agendou, kterou sám pro sebe vytváří, a to, že by měl sloužit lidem, ho vlastně tak trochu obtěžuje. Pokud bych měl ale vybrat jednu jedinou agendu, která je nejškodlivější, pak to jsou dotace.

Tou druhou skupinou jsou pak různé sociální transfery. Stát by měl být skutečně až posledním garantem toho, aby nikdo nežil jako zvíře a neumíral hlady, neměl by suplovat přirozené rodinné a společenské vztahy. Je to stále dokolečka – když stát nechá lidem jejich peníze, oni si zařídí svůj blahobyt bez něj.

Libertariánský institut udělal výpočet nákladů na stát, jehož součástí je i závěr, že pokud by stát nebránil lidem v prosperitě, dosáhli by čeští zaměstnanci německé úrovně platů během zhruba osmi let. Jak konkrétně stát lidem v prosperitě brání?

Vysoké daně a odvody, přemíra regulací a povinností, komplikovanost právního prostředí, mizerná infrastruktura, nefunkční soudy a úřady, vysoké náklady na vstup do odvětví... Pobavte se s jakýmkoliv malým či středním podnikatelem, uslyšíte to samé v bezpočtu verzí. Když chcete mít vše v souladu s předpisy, prostě vám nezbude dost peněz, které byste zaměstnanci mohl dát.

A pozor – my neříkáme, že v Německu nic z toho není! Naopak, je. A to je zároveň důvod, proč bychom ho mohli dohnat tak rychle.