Turecký prezident Erdogan obhájil volební vítězství. Výsledek byl pouze o několik procent, ale při dost vysoké volební účasti. Erdogan jako tradičně uspěl hlavně na venkově, jeho soupeř ve velkých městech. Je něco, co vás na volbách překvapilo?

Příliš ne. Možná jen to, že prezidentu Erdogaovi jen poměrně těsně uniklo vítězství v prvním kole voleb. Pokud by se mu to podařilo, byl by to skutečný „majstrštyk“ vzhledem k tomu, za jaké situace se tyto volby konaly, tj. v období hospodářské krize v zemi a rekordně vysoké inflace, která se stále pohybuje okolo 50 procent, v období rostoucí nezaměstnanosti a i s ohledem na docela nezvládnutou reakci turecké exekutivy v čele s prezidentem na únorové ničivé zemětřesení.

Možná by pozice i výsledek prezident Erdogana byly horší, kdyby se volby konaly o několik týdnů dříve. Takto stihl zkonsolidovat síly a přísliby sociálních benefitů získat mnoho voličů zpět. A výrazně mu pomohly již tradičně hlasy Turků žijících v zahraničí i to, že v parlamentních volbách, které se konaly souběžně s prvním kolem prezidentských voleb, získal s menšími koaličními partnery opět parlamentní a vládní většinu.

Což je po nedávné reformě tureckého ústavního režimu klíčové, protože od roku 2018 je v zemí prezidentský systém, kdy prezident je zároveň hlavou vlády.

A tedy reálně hrozila i situace, kdy by prezident a parlamentní většina byly politicky odlišného zabarvení, což by politický systém Turecka mohlo vážně zablokovat.

Takže můžeme shrnout situaci tak, že pro mnoho Turků je Erdogan se všemi svými chybami a maléry pořád jakous takous jistotou stability.

Pro nás, z hlediska turecké zahraniční a migrační politiky, to platí dvojnásob.

Co můžeme během jeho příštího mandátu očekávat od Turecka na mezinárodní scéně?

Důležité je to, že Erdogan, pokud nezmění ústavu, má před sebou poslední prezidentský mandát.

Takže se nepochybně bude chtít něčím výrazným tzv. zapsat do dějin. Nabízí se například role mírotvorce při zprostředkování ukončení válečného konfliktu na Ukrajině.

Celkem jistě bude usilovat o další rozšiřování vlivu Turecka v islámském světě a posilování jeho role regionálního hegemona.

Můžeme také předpokládat, že Erdogan ještě jistě pořádně „podusí“ Švédsko v jeho snaze o vstup do NATO. Zajímavé bude sledovat sbližování Turecka se státy BRICS (k nepochybné „radosti“ USA).

Povězme si něco o Erdoganovu soupeři. V čem by se od něj lišil, pokud by vyhrál?

Lídr kemalistické strany CHP Kemal Kiliçdaroglu je rovněž veteránem turecké politiky. Není to politicky černobílá postava. V minulosti zastával poměrně ostré názory, vybízel k záboru řeckých ostrovů či k úplné repatriaci syrských uprchlíků.

To mimochodem zopakoval před druhým kolem voleb, aby získal hlasy třetího kandidáta z prvního kola, Sinana Ogana. Nestačilo to, tento kandidát navíc naopak explicitně podpořil Erdogana.

Teoreticky bylo možné od Kemala Kiliçdaroglua očekávat změnu přístupu v zahraniční politice, větší příklon k USA a k EU, kde hovořil i o jakémsi restartu přístupových jednání a podobně. Není vyloučeno, že to mu spíše hlasy odebralo než přidalo. Podobně jako to, že je etnický Kurd a příslušník náboženské šíitské menšiny Alevitů.