V pátek 15. března se po celém světě konaly akce v rámci mezinárodního projektu Fridays for Future, jímž chtějí studenti po celém světě přinutit politiky ke konkrétnímu řešení klimatických problémů. Zaznívalo na nich, že máme už jen dvanáct let na záchranu Země. Vnímáte stav planety také tak katastroficky?

Dneska máme krásný den, že ano, slunko krásně svítí, a tak bychom se možná měli ptát, jestli si ho vůbec zasloužíme, i když řadě lidí to ani nepřijde, protože jsou celý den někde zalezlí. Ale pojďme k těm požadavkům studentů, ale také zásluhám. Já bych taky něco chtěl. Chtěl bych, aby v potoce u mé chalupy byla spousta pstruhů. Chtěl bych, aby mi na zahradě kvetly lilie a orchideje. Chtěl bych získat nějaké stipendium nebo podporu na své cesty k indiánům. Chtěl bych také konečně nové auto, nejlépe elektromobil Tesla. Každý může něco chtít.

Ale zároveň když někdo něco chce, tak pro to musí také něco udělat. Tak to vždy bývávalo. Ale v posledních letech si mnozí z nových generací zvykli žádat. Nárokovat si, popřípadě demonstrovat a dostat. Ale málo z nich – nechci jim všem sahat do svědomí – napadne, že by nejdřív měli na tom, co žádají, začít pracovat. Bohužel situace je taková, že zejména tato generace, která si zvykla dostávat různá stipendia, Erasmy a jezdit všude zadarmo – že by si třeba vzali rance na záda a vyrazili do světa stopem nebo pěšky a tam, kde chtějí studovat, po večerech si na to vydělávali prodáváním hamburgerů či mytím nádobí nebo záchodů v restauracích nebo hotelech, je ani ve snu nenapadne – což považují skoro za povinnost, že jim je to poskytováno, způsobem svého života podporuje likvidaci té přírody. To, co požadují zlepšit, ve skutečnosti sami ničí.

Na čem konkrétně byste toto své tvrzení ilustroval?