Přibývá informací o tom, jak se budou na nadnárodní úrovni řešit následky pandemie. Podle návrhu Evropské komise by měly mít země EU k dispozici 750 miliard eur, tedy přes 20 bilionů korun, z toho 500 miliard eur mají být nevratné granty a dalších 250 miliard eur by mohly státy využít jako půjčky. Evropská komise k tomu uvedla, že je načase, aby se EU opět postavila na nohy a společně se posunula vpřed ve snaze smazat ztráty způsobené krizí. Může tedy tato suma pomoci Evropské unii, aby se znovu postavila na nohy?

Všimněte si jedné věci: jak se během koronakrize posunul slovník. Namísto zestátnění se začalo říkat majetkový vstup státu. A namísto slova dotace nebo půjčka se začalo říkat grant. Proč? Protože slovo dotace je už poměrně zprofanované. A kdyby bylo natvrdo řečeno, že chudé východní země, které zvládly epidemii celkem dobře, dotují bohatší země, které to nezvládly, tak by se to asi obyvatelstvu moc nelíbilo.

Takže si to přeložme správně: chudé země se zaručí za peníze v novém fondu, který vyplatí dotace zemím, které vykazují vysoký počet mrtvých a které měly výrazně zastavenou ekonomiku. Celkový dluh se tím jen zvýší a dojde k přerozdělení bohatství. Říká se tomu ale oficiálně jinak.

Vy se ptáte, zda to nastartuje ekonomiku. Odpovězme takto: může přerozdělení bohatství od toho, kdo ho dokáže vytvářet, k tomu, kdo svou zemi zmrazil, vygenerovat pro celek větší bohatství? Když vezmeme tomu, kdo umí vydělávat, a dáme tomu, kdo vydělávat neumí – můžeme mít dohromady víc? Ne, vždy budeme mít vespolek míň. A to je taky odpověď.

Česku má být vyhrazeno 19,2 miliardy eur, z toho v přímých platbách 8,6 miliardy a 10,6 miliardy jako výhodně úročené půjčky. Nejvíce mají získat Itálie – 173 a Španělsko – 140 miliard eur, třetím největším příjemcem se má stát Polsko se 63 miliardami. Nejsilnějším ekonomikám, Německu a Francii, jejichž vlády poskytly záchrannému plánu zásadní podporu, připadne 29, respektive 39 miliard. Země V4 i přes vysokou podporu Polsku vyinkasují jen třetinu toho, co Itálie a Španělsko dohromady. Jakou optikou pohlížet na takové rozdělení?

Já nechci pro Česko žádné půjčky. Nechci se podílet na téhle hře, jako že peníze rostou jak třešně na stromech a že půjčkou můžeme peníze vyrobit. Evropa nepotřebuje půjčky. Evropa potřebuje, aby už někdo konečně lidem řekl, že se bojí chiméry a že COVID-19není takový běs, za jaký se vydává. Že na něj v realitě umírá mnohem míň lidí, než kolik se oficiálně uvádí. Že reálná smrtnost podle mých propočtů není tři a půl procenta, jak se u nás oficiálně tvrdí, ale že je zhruba 0,025 procenta s rozptylem od 0,02 do 0,03 procenta. A že zastavení ekonomiky, které se COVID-19 zdůvodňovalo, bylo hysterickou a neadekvátní reakcí.

Ano, tehdy vlády měly málo informací a většina lidí jednala v dobré víře, ale dnes už, kdo má hlavu, umí si skutečné důsledky a nebezpečnost nemoci spočítat. A tedy ví, že to, co potřebujeme, je okamžité uvolnění všech restrikcí! Ekonomika nepotřebuje dotovat a půjčovat. Ekonomika potřebuje zrušit restrikce, které nemají užitek, ale mají obrovské náklady.

Komise chce státům splátky snížit tím, že by část nutných prostředků uhradila díky novým příjmům, které by získal společný evropský rozpočet. Do něj by nově proudily peníze z prodeje emisních povolenek, ze zvláštní daně, kterou by musely odvádět firmy ze států mimo EU, jež své produkty vyrábějí méně ekologicky, nebo ze zdanění velkých internetových firem. Je v tomto případě posilování evropského rozpočtu rozumným řešením?

To je zase úplně stejná pokroucená logika. Vychází se tu – z logicky nesmyslného – předpokladu, že vyšším zdaněním vygenerujeme víc peněz, které pak budeme moct utratit.

Opak je pravdou. Vysoké daně každou ekonomiku dusí. Proto chudé ekonomiky nemají šanci vysoké daně zvládnout; chudá země s tak vysokým zdaněním, jaké vidíme třeba ve Skandinávii, by ekonomicky zkolabovala. Pouze bohatá země si může vysoké zdanění dovolit, protože ji to sice také ekonomicky ničí, ale ještě to se svým bohatstvím ustojí.

Nepříjemným zjištěním je, že ve většině zemí včetně nás se stát na úkor soukromého sektoru z dlouhodobého pohledu rozpíná. Zbývá tak stále méně soukromé ekonomiky, která je schopna uživit bobtnající ekonomiku státní. A nám zůstává v kapse procentuálně menší podíl z peněz, které si vyděláme.

Co jsme tedy udělali: zbytečně jsme kvůli fiktivní covidové hrozbě zastavili ekonomiku. Když firmy začaly bankrotovat, těm, které ještě jakžtakž přežívají, vezmeme vyššími daněmi peníze a dáme je těm, kteří umírají. Cestou ještě zaplatíme hromadu úředníků, kteří o tomto přerozdělování rozhodují. A lidem budeme namlouvat, že tím zachraňujeme ekonomiku. My ji tím ale v realitě zabíjíme, a to pro fikci!

Zase se tady objevují témata jako ekologický alarmismus, takže se uvažuje o daních, které by měly být rádoby ekologické. Dovoluji si připomenout, že tenhle ekologický alarmismus se během koronové odstávky ekonomiky naprosto zdiskreditoval, protože v době, kdy byl provoz ve městech skoro nulový, prakticky neklesly emise. Tedy se ukázalo, že tyhle likvidace například automobilového průmyslu jsou zcela samoúčelné a ekologii nijak nepomáhají.