Z porážky Rusů v hokeji se pravicoví aktivisté, ale i třeba Miroslav Kalousek radovali jako lidé kdysi v devětašedesátém. V souvislosti s osvobozením i Dnem vítězství se to ale může na druhé straně jevit jako poněkud nevkusné…

Frenetické nadšení takzvaných fanoušků ledního hokeje z porážky ruského hokejového týmu českými hokejisty svědčí o dvou věcech. Jednak odráží úporné úsilí o rusofobii, která čouhá ze všech sdělovacích prostředků, ať už jsou veřejnoprávní nebo privátní. Ostatně to se netýká jen ledního hokeje. Exemplární „příklad“ svého vztahu k férovému sportovnímu předvádění dává naše oštěpařka Barbora Špotáková, ale i další, kteří neopomenou jedinou možnost, jak se o ruské sportovce „otřít“ a léčit si svůj komplex méněcennosti. A to při vší úctě k jejich sportovním výkonům. Myslím, že to byli kdysi právě představitelé Občanského fóra a dalších organizací, kteří minulému režimu vyčítali politizaci sportu, a přitom v současné době tito lidé opakují naprosto stejné chyby, jen v horším vydání. Naštěstí většina sportovců si váží jeden druhého a až na výjimky se do takových politických hrátek nenechávají zatáhnout.

To, že se takových nechutných komentářů dopouští Miroslav Kalousek a někteří další, mě vůbec nepřekvapuje, protože to svědčí o stavu jejich duše. Lidé s takovým postojem ke sportu nechápou, co je fair play, a to ani v politice. Ve společnosti slušných lidí nemají dávno co dělat.

Marginalizuje se podíl Sovětského svazu na našem osvobození. Budou se opět přepisovat učebnice? Socha maršála Koněva je opět polita barvou... Co na to říkáte?

Vaše druhá otázka fakticky souvisí s odpovědí na otázku předchozí. Masivní rusofobie, kterou chrlí sdělovací prostředky – hysterie, že jsme ohroženi ruskou propagandou, která chce nahlodat naše takzvané evropské hodnoty – mimochodem na oficiální otázku položenou předsedovi Evropské komise Junckerovi jsem nedostal jednoznačnou odpověď, co to vlastně jsou ony společné evropské hodnoty – začínají působit až směšně. Podívejte se jen, jak kličkují naši poslanci a oficiální představitelé například okolo případu výskytu chemické látky novičok v ČR, jak se patolízalsky podbízejí do vojenských misí v Afghánistánu nebo v Litvě.

Tady si neodpustím poznámku. Pan místopředseda KDU-ČSL Bartošek říká, že komunisté odmítáním vojenských misí tlačí Českou republiku na východ. Chtěl bych jej upozornit, že – pokud pominu historické souvislosti v Afghánistánu a Pobaltí – zřejmě na jeho základní škole měli chybnou mapu světa, neboť jak Afghánistán, tak Litva se nacházejí právě na východ od České republiky, a právě na tento východ chce současná politická „elita“ vysílat naše politické kontingenty.

Co se týká přepisování historie – poškozování historických pomníků, to už je také výsledek této zrůdné propagandy, nejen českých sdělovacích prostředků. Je dobře, že velká část materiálu je zachycena na filmový nebo magnetofonový pás a že přijde doba, kdy se autoři těchto přepisů dějin budou stydět před vlastními slovy a pravděpodobně i před vlastním národem. Ale abych uvedl pozitivní příklad. V Klenčí pod Čerchovem jsem za nemalé finanční prostředky nechal obnovit památník věnovaný rudoarmějcům, kteří zahynuli při transportu z německého zajetí v roce 1945. Jsem optimista, a proto si myslím, že objektivní hodnocení dějin nás teprve čeká a občanů, kteří neztrácejí soudnost, a to přes snahy mediálních moderátorů, zůstává v této republice stále více než dost.

Nemohu se zbavit dojmu, že na poškození památníku osvoboditele Prahy maršála I. S. Koněva nese svůj díl i starosta Prahy 6 svým neobjektivním, zato směšně úporným postojem. Je osudem trpaslíků, že se snaží alespoň plivnout na podstavec velkých vojevůdců.

Podle některých to vypadá, jako by Rusko mělo každou chvíli napadnout pobaltské státy. Přitom tam jsou velké problémy s ruskými „neobčany“, jak jste na to v našich předchozích rozhovorech poukazoval...

K tomu se vyjádřím jen krátce. Jde o problém dlouhodobý a je zjevné, že ze strany pobaltských států a Evropské komise není vůle tento problém diplomatickou cestou řešit. Přitom je shoda, že nalézt schůdné řešení není tak těžké. Zřejmě bude záležet na nové politické reprezentaci pobaltských zemích a problém bude zdárně vyřešen. Rozmísťování vojenských jednotek na území těchto států je však krokem opačným směrem a slouží především ke zvyšování napětí, uskutečňování americké doktríny, ale i naplňování tradičních polských ambicí. Česká republika by se rozhodně neměla ani účastí vojenského kontingentu v Pobaltí podílet na zvyšování napětí v tomto regionu.