Ve čtvrtek jste debatoval ve Frankfurtu o situaci v roce 1968. Co zajímavého tam zaznělo?

Zajímavé je to, že i padesát let po pražském jaru a invazi mají Němci o historii, která je v prvé řadě naší historií, zájem. Na besedě bylo asi dvě stě lidí. Přišli samozřejmě krajané, ale naprostá většina byla Němců. Přál bych si, abychom se takto zajímali o vlastní historii i my Češi. Někdy na ni zapomínáme a nepřál bych si to, abychom kvůli zapomínání a neznalosti některé chyby udělali znovu. Tvrdě bychom na to doplatili.

Jistě se vás ptali na vaše vzpomínky...

Jistě, ptali se. Říkám všude, že rok 1968 mě nejvíc ovlivnil. Bylo mi tenkrát třináct a do doby, než přišlo pražské jaro, jsem se jako každé dítě o politiku nezajímal. Věděl jsem jen, že Antonín Novotný je náš prezident, protože jsme měli ve škole na stěně jeho fotografii. Jakmile ale přišel Alexander Dubček, všichni o situaci začali mluvit, v televizi, rádiu, byly toho plné noviny. Rodiče o politice mluvili, paní učitelka ve škole nám říkala, že, když se reformy povedou, budeme mít více svobody, budeme se moci svobodně vyjadřovat, bude více věcí v obchodech a budeme mít možnost cestovat. Právě cestování mě také ovlivnilo.

V roce 1968 rodiče dostali devizový příslib do Jugoslávie a zpátky jsme jeli přes Rakousko. Překračovali jsme hranice v noci z 20. na 21. srpna a přišla invaze. Nevěděli jsme, co dělat. Tenkrát žádné chytré telefony nebyly, informace zněly protichůdně. Nevěděli jsme, zda se u nás střílí, nebo ne. Strávili jsme několik dní ve Vídni na ambasádě a spali v tělocvičně. Přes Vídeň se valily stovky, ne-li tisíce lidí a všichni emigrovali. Každý říkal: už toho máme dost, už nechceme žít pod komunisty a pod Rusy, jdeme do Německa, Švýcarska, Ameriky. Někdo chtěl zůstat v Rakousku. My jsme o tom v rodině také diskutovali. Máma by i zůstala v zahraničí, ale táta řekl, co tady budeme dělat, když neznáme jazyk? Máme doma dům, práci, rodiče… A jeli jsme zpátky. Dodnes si pamatuju, když jsme překračovali hranici, že všichni jeli v opačném směru na Západ. Jak rakouští, tak českoslovenští pohraničníci nám říkali, že jsme jediní za celý den, kteří jedeme tím směrem, a ptali se, jestli jsme si nespletli cestu a jestli opravdu chceme zpátky.