Nejdříve se zeptám na válku v Sýrii. Schyluje se k bitvě o Allepo, významné syrské město, které drží povstalecké skupiny, mimo jiné podporované Tureckem. Před jeho branami stojí vládní vojska mající podporu Rusů. Panují obavy, že Turci vpadnou do Sýrie, čímž by se mohli dostat do přímého střetu s Ruskem. Připomínám, že Turecko je členem NATO. Jak reálně vidíte tuto hrozbu?

Nemám dostatek informací, abych kvalifikovaně vyhodnotil míru rizika vzniku další rusko-turecké války v dějinách. Turecko ale sestřelením ruského vojenského letadla ukázalo, že si přeje konflikt provokovat. Současně zjišťuje, jakou by pro něj mělo podporu. Podporu České televize a Českého rozhlasu získali, ale poněkud důležitější je podpora USA a velkých států EU. Zdá se, že USA a aspoň někteří jejich spojenci podporu protiasadovských teroristů vzdali. Opravdu nerad bych se mýlil. Turecko se však v rámci NATO chová velmi autonomně. Rozhodne se během krátké doby. Pak už by šlo o útok proti dobře zformované obraně a bez bojeschopných spojenců. Nechci ovšem dokazovat, že nejsem politolog ani vojenský analytik.

Začátkem týdne představila Visegrádská čtyřka záložní plán ochrany schengenské hranice. Postavit hráz na makedonské hranici. Co k tomu říkáte?

Je to přenesení problémů na Řecko, které masivní organizovanou migraci nezavinilo. Co by mělo následovat? Budování jakýchsi gigantických utečeneckých táborů v Řecku? A dál? Politici hledají řešení problémů velmi dlouho po jejich vzniku a bez ohledu na jejich příčiny. V medicíně tomu říkáme symptomatické léčení, tedy podle následků, ne podle příčin. Pacient je spokojen, že příznaky mizí, choroba však nikoli.

Měli bychom očekávat, že politici budou předvídat a řešení mít připravená, ale jsme zvyklí na neschopnost a neodpovědnost. Jistě musí jít o společnou akci, ale nutné úvahy o tom, co udělají ostatní, rozhodně nic neurychlí. K řešení se stejně nedospělo. Jde o souhlas s přípravou projektu. Nutně bude následovat otázka, kdo náklady „nacení“ (stanoví cenu), kdo je ponese a pro koho budou naše náklady příjmem. Kdy bude připraven projekt (nejenom rámcový záměr)? Kdy bude realizace – myslím včetně těch táborů? A co bude dál? A Turecko je stále „náš“ spojenec? A Saúdská Arábie a další iniciátoři rozvratu Sýrie jsou také spojenci? A jestliže ne? Nejhnusnější demagogií zvaných „expertů“ českého mediálního mainstreamu je tvrzení, že viníkem pokračující migrační vlny je Rusko s jeho podporou syrské protiteroristické akce.

Exministr zahraničí Cyril Svoboda však navrhuje místo stavění zdí a plotů spojenou mírovou misi NATO a Evropské unie. „Znamenala by ochranu hranice Evropy už u břehů Turecka nebo u jiných států. To by totiž bránilo, aby se imigranti dostali do mezinárodních vod.“ Souhlasíte s tímto?

Souhlasím s ním, v Turecku by se měli konečně dozvědět, že další migranty nemohou vyvážet. Přímo „u břehů“ by to zřejmě nešlo, to by Turecko asi nestrpělo. Znamená to, že by země NATO byly v konfliktu se zemí NATO. V případě Turecka by to nebylo poprvé.

Proti plánům V4 je Německo a kancléřka Merkelová, která spoléhá jen a pouze na variantu spolupráce s Tureckem při zadržování imigrace. Jaký je váš názor k tomuto postoji? A jaký je váš pohled na současné Turecko a jeho podíl na konfliktu v Sýrii (a Iráku)?

Kancléřka Merkelová nepřináší řešení problému, ale je jeho součástí, ne-li jedním z původců. Pokud by se na Turecko bylo možno v čemkoli spolehnout, pak se takové řešení nabízí. Nikdo soudný dnes už nemůže pochybovat o roli Turecka při podpoře teroristů, lhostejno, zda si říkají bojovníci za demokracii či bojovníci proti diktatuře. Turecko je zajišťuje logisticky, zásobuje je, vyzbrojuje a pomáhá je financovat. Turecko je zjevně spojencem politické reprezentace ČR, ale objektivně je nepřítelem lidu ČR. Mluvím o reprezentaci Turecka, ne o Turcích. Byl jsem v Turecku opakovaně, setkal jsem se tam s Turky, které pokládám za přátele.

Jsou schopny současné evropské elity vůbec migrační krizi vyřešit? Podle mnohých selhaly a budou muset být vyměněny pragmatičtějšími a praktičtějšími politiky. Co si myslíte vy?

Představitelé EU a zemí EU nejsou schopni vyřešit žádné zásadní problémy, s nimiž se tyto země potýkají. O „elitách“ bych raději nemluvil. Když o jednotlivých těchto problémech přemýšlíme, zjišťujeme, že vznikly právě v důsledku politiky, kterou EU prosazuje. Pokud se v některých zemích objevují politici, kteří se upřímně snaží problémy vyřešit, narážejí na závazné „evropské“ předpisy, směrnice a smlouvy, které jim v tom překážejí. Platí to, ať už jde o hospodářství, bezpečnost nebo jiné oblasti. Argumentuje se „evropskými hodnotami“, ale mnohé z nich znehodnocují Evropu. Politici tak těžko změní systém, jehož jsou součástí. To už dnes každý přinejmenším tuší. Nejde o „praktičnost a pragmatičnost“, to oni praktičtí a pragmatičtí jsou. Chovají se ovšem tak, aby si udrželi své postavení, nechovají se tak, aby si zasloužili důvěru vlastních občanů. Jeden z důvodů, proč to nebude déle udržitelné, je příliv nezávislých informací zejména z nezávislých webů, ať už jde vědecky fundované informace, nebo politický bulvár, který zakládá svůj úspěch na tom, že přináší necenzurované zprávy.

Právě skončený summit EU řešil mimo jiné britské požadavky. Podaří se podle vás udržet Británii v EU? Co by její případný odchod znamenal?

Těžko přehlédnout, jakou dynamiku má růst odporu proti EU ve Spojeném království. Tento odpor je odpovědí na uplatňování politiky EU a „evropských hodnot“. Řešením je jedině to, že EU se vzdá části „politiky EU“, tedy sebe sama. Tato politika je skutečnou příčinou rozhořčení rostoucího podílu občanů. Vždyť se podívejme na požadavky Spojeného království! Je naivní se domnívat, že tento příklad nebude pro občany jiných zemí inspirující. Řadoví občané nerozumějí mentalitě politiků. Zdá se, že politici zřejmě už nerozumějí mentalitě občanů. Politici jsou zvyklí dělat kompromisy. Občané (zejména frustrovaní) bývají radikálnější. Cameron si možná myslí, že uspěl. Uvidíme, zda občany Spojeného království kompromis uspokojí.

Jaká je perspektiva Evropské unie?

Cíle EU nejsou cíli občanů zemí EU, ale cíli bruselské byrokracie. Řekne-li o sobě Evropan, že je Evropan, nemíní tím rozhodně, že je poddaným jejího veličenstva bruselské byrokracie.

Pro koho je Evropská unie především výhodná? Podívejme se jen na zásadu volného oběhu kapitálu, zboží a osob. Tato zásada má jasné oběti. Jsou země, odkud jednostranně uniká kapitál a kvalifikovaní lidé. Zdůrazňuje se, že „přicházejí investoři“. Jenže přicházejí s nabídkou ještě nižších platů a sociálních standardů. Poškozují země, odkud odcházejí, a nakonec i země, kam přicházejí. To, co vyždímají v novém působišti, „volně obíhá“ pryč. Po vyčerpání výhod investoři mizejí. Žádná země EU nesmí podporovat vlastní hospodářství, musí se nechat likvidovat zahraniční konkurencí a nadnárodními korporacemi. Nízké mzdy znamenají nízkou poptávku. To je ten „race to the bottom“, závod ke dnu. Roste pracující bída, lidé, kteří si nevydělají na důstojný život, natož aby byli schopni si naspořit. O placení daní ani nemá smysl mluvit. Tito lidé z „hospodářského růstu“ skoro nic nemají. Komu to asi prospívá? Čím více se blížíme dnu, tím méně se nám ten závod líbí. Naše „elity“ občany ochotně provázejí k tomuto dnu. Oni by rádi politiky, kteří by je vedli opačným směrem. Myslím, že je včas najdou.