Pane místopředsedo, oslavili jsme 106 let od založení samostatného Československa a moderní státnosti. S jakými pocity jste 28. říjen prožíval v současné české realitě? 

28.října je nejvýznamnější svátek našeho suverénního státu. Takový den patriotů. A já jsem patriot a chápu národní stát jako pro nás nejdůležitější instituci, která nám umožňuje samostatně rozhodovat o naší budoucnosti a kterou není možné něčím nahradit. Proto bychom měli v tento den mluvit především o tom, jak nepřipouštět plíživé „vyvlastňování bez náhrady“ kompetencí národních států směrem do Bruselu.  

Často jsou připomínány dva Masarykovy výroky: „demokracie je diskuse“ a „rozčilení není program“. Nakolik dnes naplňujeme a chráníme základy demokracie a svobody, na kterých naše státnost vznikla?

Mnohokrát jsem tyto citáty TGM v životě použil. Neztratily nic na síle. Naopak jsou čím dál tím víc trefnější. Jako by předvídaly a kriticky se stavěly k současnému nálepkování politických soupeřů a politice bez obsahu. Poctivá diskuze a předkládání argumentů mezi politickými protivníky, kteří se dokáží respektovat, se vytrácí. Nějak na to nezbývá čas.

Duch cenzury, okrajování svobody projevu, téměř všudypřítomné nálepkování za ruské šváby, svatá válka proti dezinformacím, hrozba nové totality. Vládne tu zvláštní atmosféra právě onoho rozčilení, zvláště rozčilení jedné části populace, liberální či progresivistické na tu část konzervativnější. Dokáže to naše demokracie ustát nebo opravdu stojíme před hrozbou „režimu“, který bude od toho nastoleného po listopadu 1989 podstatně jiný? Anebo to jsou jen prázdné fráze a žádný úpadek demokracie nám nehrozí?

Již jsem o tom mluvil. Tento fenomén polarizovaných společností zachvátil v podstatě celý kolektivní západ, není to jen záležitost České republiky. Příčin je mnoho a mohli bychom o tom debatovat dlouho. Stručná odpověď je podle mě taková, že jsme ještě nepřekročili bod zlomu a silné politické osobnosti by dokázali tento trend zlomit. Jenže u vesla je spousta politiků 2.kategorie a ti něčemu takovému vědomě či podvědomě  úporně brání. To jsou ty fráze a vyprázdněná hesla.

Dle nedávného průzkumu až třetina české populace vnímá současný stav horší než byl komunistický režim s tím, že nejde o nostalgii po „starých časech“, ale má to pramenit z nynější frustrace a naštvanosti na aktuální vývoj. Jak je to možné? 

Sentiment hraje důležitou roli. Psal o tom třeba Kundera v předmluvě Nesnesitelné lehkosti bytí, kdy s určitou nostalgií autor pozoroval portrét Adolfa Hitlera, protože to byla doba jeho dětství. Komunistický režim lepší nebyl, jen ve zprávách bylo pořád všechno skvělé. Teď to kolikrát není úplně špatné, ale dočtete se jen negativní zprávy, protože média mají z nějakého důvodu pocit, že dobré zprávy nikoho nezajímají. Oddělil bych to od současného stavu stagnace České republiky, jejího nerozvoje a naštvanosti na politiky, kteří říkají jen prázdná hesla, neplní sliby a nevnímají skutečný svět kolem sebe.

Nejsme jako Češi jediní, kdo je nespokojený. Němcům padá ekonomika, evropské průmyslové podniky se potácí mezi problémy a to zdaleka nezačala platit opatření navázaná na Green Deal. Musíme narazit do zdi a vzpamatujeme se, anebo máme před sebou dlouhou budoucnost nerůstu, chudoby a stavu, kdy se všichni budeme mít stejně špatně? 

Nejsem tenhle typ prognostika. Nicméně intuitivně mám pocit, že se celý ten proces, který popisujete, zrychluje. Pravděpodobnější by v tom případě byl náraz do zdi. Jde o to, že nějak neprospívá zdravý selský rozum. Když by se mu ale znovu začalo dařit a ubude ideologie, tak to není nevyhnutelné.