V jednom z minulých rozhovorů jste mi řekl: „V zahraniční politice Spojených států vždy byla přítomna velká míra idealismu, to znamená šíření hodnot, často i na úkor realismu, tedy hájení zájmů. Typickým příkladem jsou pokusy instalovat demokracii západního střihu v zemích, kde pro ni nejsou podmínky. Američtí prezidenti také často opakují vietnamskou chybu, vstupují do války bez jasného politického cíle a nařizují vést boj takzvaně s jednou rukou za zády, protože sice neumějí stanovit cíl, ale zato mluví generálům do toho, jaké mají volit vojenské prostředky. Také proto podporuji Donalda Trumpa, protože ten zjevně nechává vojákům daleko více svobody konání.“ Jak v souvislosti se svými slovy vnímáte úmysl Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie?

Musíme si uvědomit, že angažmá v Sýrii začalo už za prezidenta Obamy a bohužel nese i jeho charakteristický podpis. Tehdejší ředitel vojenské rozvědky DIA generál Michael Flynn totiž tvrdil, že Spojené státy by tam buď měly intervenovat s veškerou silou, svrhnout Asada a nainstalovat spřátelený režim, nebo nezasahovat vůbec, ale rozhodně nic mezi tím. Obama se však rozhodl právě pro to polovičaté řešení, které situaci spíš zkomplikovalo. Tragikomické peripetie, které se týkaly podpory a výcviku takzvané umírněné opozice, asi není nutno připomínat.

Američané pak začali hodně silně podporovat syrské Kurdy, jenže tento krok měl spíše nouzovou motivaci, jelikož Kurdové jsou tam jediná víceméně autonomní sekulární síla, jež zároveň nestojí přímo na straně režimu, takže jejich prostřednictvím by tam Američané měli aspoň nějaký vliv, tedy pokud by o něj stáli. Ale teď se zdá, že Trumpovi už definitivně došla trpělivost, že už nechce dál riskovat a že dá přednost pragmatické domluvě s dalšími velmocemi. V tom případě půjde scénář v kurdské historii smutně obvyklý, jelikož to nyní vypadá, že byli zkrátka opět účelově použiti v mocenské politice a bez velké lítosti odhozeni.