Zaznívají hlasy, že jsme příliš loajální k Evropské unii i to, že by mělo být spojenectví naopak ještě pevnější. Jak se zpětně díváte na vstup naší republiky do evropských struktur?

Jako žádný člověk není osamělým ostrovem, tak takovým osamělým ostrovem není ani žádný národ a stát. Copak nám na tomto místě Evropy zbývalo a zbývá něco jiného než sdílet osud Evropy, ať se nám to líbí nebo ne? Mám moc rád závěrečná slova filmu Všichni dobří rodáci: „a co jsme vlastně mohli…?“ To není rezignace, ale vědomí souvislostí. Copak nás někdo může vinit z neloajality k Evropě, když denně vidíme „loajalitu“ Italů, Francouzů, Španělů, Britů?

Zároveň se debatuje o vlivu Ruska na české politické elity. Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Co o tom soudíte?

Ať se na mne nikdo nezlobí, ale já považuji podobná tvrzení za velmi omezený blábol. Proč by, proboha, lidé, kteří v r. 1968 „vítali“ ruské tanky tak, jak je vítali, proč by lidé, kteří si před pětadvaceti lety oddechli, když se odstěhovala ruská posádka, a proč by mladí lidé, které nic z toho nezajímá, a kteří mohou cestovat, pracovat a studovat kdekoliv po světě měli náhle propadnout nekritické rusifikaci? To přece nedává žádný smysl. Ale když člověk vidí prapor s hákovým křížem nad hlavami pluku Azov, zrozeného v tolik zbožněném „majdanu“, když vidí postavené sochy S. Bandery a slyší od ukrajinského předsedy vlády o tom, že Rusko (Sovětský svaz) napadlo Německo, pak není třeba být rusofilem, aby český občan pochopil, že něco není v pořádku a logicky ho napadlo, zda nakonec ten Putin nemá pravdu. A zejména se český občan po těchto zjištěních vůbec nediví, že lidé z Donbasu a okolí nechtějí mít s takovým Kyjevem nic společného.

Silný názorový proud u nás i v zahraničí upozorňuje na ruské nebezpečí. Jak Vy vnímáte například varování britského ministra obrany Michaela Falkona před hybridním konfliktem v Pobaltí?

V dnešní době se začínají projevovat důsledky některých minulých zvláštností a nedůsledností z minulosti. Fascinuje mne, že všechna rozhodnutí generálního tajemníka KSSS N.S. Chruščova jsou nejen zpochybňována a odmítána, ale i předmětem posměchu, kromě jediného: připojení Krymu k Ukrajině. Všechno, co dělal Chruščov, je špatné, ale na toto jediné se někteří dívají jako na Písmo svaté. Že se toto pak dostalo i do některých jiných následných dohod, (tuším, že Budapešť) je jen pokračování zvláštností nezpochybňujících zásadní problém: copak Krym nepatří historicky k Rusku? Tvrzení o konfliktu v Pobaltí se mi zdá příliš svázáno s potřebou vzniku dalšího odbytiště zbraní. Rusko má svých problémů dost a představa, že dobývá tři nezávislé státy, které navíc jsou zapojeny do nadnárodních evropských struktur, nemůže být myšlena vážně. Že se Rusku nebudou líbit hrdlořezové z Waffen SS,  kteří vraždili v Rusku a dnes každoročně pochodují ulicemi Rigy, je jen pochopitelné…