Znamená rozhodnutí o povinných kvótách uprchlíků pro jednotlivé členské země Evropské unie něco zásadního, ať už z pohledu migrační krize, nebo pro to, že přehlasované státy de facto ztratily svou suverenitu?
V tom řešení vnímám bezradnost nad problémy, které Evropské unii částečně způsobilo Německo pozváním uprchlíků do země. Z věcného hlediska to beru tak, že 1600 uprchlíků na území České republiky není velké množství. Ale pochybuji, že se je sem vůbec podaří dostat a potom udržet. Logistika této operace je proto záhadou. Ale lidi to štve, i když to třeba neumí pojmenovat, proto, že to hodně souvisí s definicí domova. Domov je od slova domus, a to slovo se dá slyšet také jako dominance či dominium. Existuje stará právní zásada, která je už někdy od šestnáctého století zakotvena v psaném britském právu, tedy to známé „Můj dům, můj hrad“. Jedná se o to, že v domě je právem jeho majitele určovat svá vlastní pravidla. A protože pocit domova máme spojený s pocitem bezpečí, tak situaci, kdy ve vlastním domě neurčujeme svá pravidla, vnímáme jako pocit ztráty nějaké důležité hodnoty, což bezpečí je určitě jedna z největších. Proto ta naštvaná reakce je oprávněná. A u Poláků je naopak příznivá reakce poměrně pochopitelná, protože byli vždy velmi úspěšní v získávání evropských dotací, tak si naprosto pragmaticky říkají, že jim to nestojí za to, aby se rozhádali s Evropskou unií, když ti uprchlíci k nim stejně jako k nám buď vůbec nepřijdou, nebo zas rychle odejdou.
Myslíte tedy, že spoléhají na to, že jde vesměs o ekonomické migranty, kteří po životě v nějakém Polsku ani v nejmenším netouží?
Současné uprchlíky táhnou do Evropy dva motivy. První je opravdová beznaděj z toho, že sedí rok za rokem někde v uprchlickém táboře, situace se nelepší, naopak se horší a výhled je, že se to bude ještě víc horšit, protože ještě víc lidí uteče a ty tábory nejsou nafukovací. A ten druhý faktor vedle té beznaděje je určitě ten, že ti lidé chtějí jít za lepším. Jako dobrý doklad, který ale trošku utekl pozornosti, jsou syrské rodiny v Uruguayi, v Jižní Americe. Je jich tam jenom pár, ti lidé tam přišli a dostávají nějaké peníze, tuším asi tisíc dolarů měsíčně na rodinu, ale po určité době říkají, že život v Uruguayi je hrozně náročný, že ta země je chudá, že se chtějí vrátit do Libanonu a pokusit se dostat do Německa. Ten uruguayský příklad, který se týká jen asi čtyřiceti lidí, je hodně výmluvný pro motivaci těch lidí.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník