Pane doktore, ptal jsem se i Kateřiny Konečné, vaší kolegyně ze Stačilo!, zeptám se i vás. Co konkrétně za tento rok v ČR „stačilo“? Jak v tomto smyslu tento rok hodnotit?

Stačilo mizerného řízení státu i Evropské unie, maskovaného propagandou a cenzurou. Nemohu bohužel začít ničím jiným než pátečním teroristickým útokem na vánoční trhy v Magdeburku. Pořád si myslí Merkelová s von der Leyenovou, že „wir schaffen das“, že se to zvládne? Pořád si myslí Nerudová, že populistické strany straší, žádní migranti tady nejsou? Že kritici imigrační a azylové politiky jsou extremisté? EU prohrává na všech frontách, hospodářské i bezpečnostní, ekonomicky se propadáme za USA i za Čínu, sankce jsme uvalili sami na sebe, do zahraničí šíříme barevné revoluce, úpadek a přechod k vládám teroristů či diktátorů. Lidé řekli své „stačilo“ této politice na Slovensku či v Maďarsku. V Rumunsku se o to aspoň pokusili, byť jejich volba byla zmařena, podle mého názoru nepřípustným zásahem zvenčí. V Gruzii se EU snaží přebít vítězství umírněné vlády, která nechce válku, financováním pučistů a podporou prezidentky, která se neústavním setrváním ve funkci navzdory konci mandátu a otevřenou výzvou k zahraniční intervenci za účelem popření výsledku voleb dopouští něčeho, co by naše právo označilo za velezradu. Hned zkraje příštího roku bude podstatné, zda své „stačilo“ řeknou vládě Olafa Scholze němečtí voliči, čímž by reálně omezili manévrovací prostor i bruselské eurokomisi, která by bez podpory z Německa musela sklopit uši. A bez ohledu na to, jak to dopadne v Německu, dostanou čeští voliči na podzim možnost říci své „stačilo“ Fialově vládě a podpořit suverénní českou politiku. Rok 2024 byl prohloubením krize; rok 2025 by mohl být katarzí. 

„Zdraví, právo, spravedlnost“ – to je heslo, které používáte. Takže jak za poslední měsíce vidíte Českou republiku z hlediska zdravotnictví? Co říci na nedostatek některých léků, lékařů, celkově zdravotnického personálu… Zkrátka, v jaké je české zdravotnictví kondici a co udělat pro případné zlepšení?

Zdravotnictví už třicet let nikdo neřídí. Pravdoláskaři nadávají na komunisty, ale poslední ministr, který byl schopen tvorby a udržování fungující soustavy zdravotnických zařízení, od fakultních nemocnic po zdravotní střediska na sídlištích, kde byl pro každého praktik, děckař, zubař, gynekolog a lékárna, kde šlo sehnat antibiotika vyráběná domácím průmyslem… byl onen za KSČ. V devadesátkách proběhl v dobré víře a porevolučním nadšení experiment s privatizací zdravotnictví a zavedením pojišťoven po rakousko-německém vzoru, ale během deseti let se předlužil a selhal, nemocnice se musely draze oddlužovat, některé zanikly, některé po privatizaci přestaly plnit roli součástí sítě a přemnožila se zařízení, která jen „slízávají smetanu“ v podobě lukrativní, ale zbytné péče. Od té doby ministři nový nesystém jen flikují, v horším případě rozkrádají, což nutně musí vést ke krizi. V poslední dekádě a zejména po covidu jsme zdravotnictví zalili neskutečnými penězi daňových poplatníků (z 220 miliard za ministra Hegera je k 500 miliardám nyní za Válka), ale přesto to nestačí – končí generace zdravotníků se vzděláním či průpravou ještě za starého, nerozbitého systému vzdělávání, mladší generace je demotivovaná, svou budoucnost se odnaučili vidět v poskytování solidární péče, neboť dobře je tomu, kdo dělá komerci a bruslí v úhradové regulaci. Jde to změnit, nemusíme reformu vymýšlet, stačí uzpůsobit někdejší veřejný systém zdravotnictví technologiím a požadavkům 21. století, ale nestane se to bez rázného ministra, bez vazeb na miliardové zájmové skupiny ve zdravotnictví a se silným premiérem v zádech.