V debatě kolem přímé volby prezidenta se objevily billboardy Andreje Babiše s heslem „Nezatáhnu Česko do války“. Odpovědí kandidátovi bylo, že prezident sám o sobě nemůže vyhlásit nikomu válku ani provést mobilizaci. Jak si vlastně představit v plné šíři ono „zatažení do války“? Třeba směrem k institutu vyhlášení války.

Na úvod svých odpovědí bych chtěl zdůraznit, že se k našim vnitrospolečenským problémům běžně nevyjadřuji. Když jsem však byl osloven, učiním tentokrát výjimku. Patřím totiž k těm, kteří mezinárodní situaci, a nebezpečí hrozící celé naší planetě považuji v několika ohledech za větší než v době kubánské krize před šedesáti lety a otázka „zatažení Česka do války“ je dnes kardinální.

Samozřejmě že mám na mysli situaci vyplývající z války na Ukrajině a náš postoj k ní. Právníci zabývající se mezinárodním právem mohou hodnotit únor 2022 jako okamžik, kdy Ruská federace ozbrojenou agresí porušila „suverenitu a územní celistvost“ Ukrajiny, neměli by ale zapomenout, že v únoru 2014 Spojené státy krvavým pučem porušili „suverenitu“ Ukrajiny jako první. Od té doby v zemi zuří občanská válka, kdy jedna strana je podporována Rusy a druhá strana podporovaná NATO vedená Američany. Pochybnosti o příčinách padly poté, když bývalá kancléřka Angela Merkelová a bývalý prezident Francois Hollande veřejně přiznali, že prezidentu Putinovi záměrně lhali, nikdy neměli v úmyslu plnit minské dohody – tedy přijmout mírové řešení –, a to proto, aby Ukrajina získala čas se pořádně připravit na válku. 16. června 2016 sdělil reportérům Reuters předseda Vojenského výboru NATO gen. Petr Pavel: „There is no imminent threat from Russia (Rusko nepředstavuje bezprostřední nebezpečí),“ a v rozhovoru dále vysvětlil: „(Ruská) … agrese není na pořadu, a žádná zpravodajská informace to netvrdí.“