Co vás přimělo zajímat se o „nenávistné projevy“ a proč jste napsala knihu Nenávist: Proč bychom se jí měli bránit pomocí svobody projevu, nikoli cenzurou?

Celý život bojuji za lidská práva a stavím se proti všem formám diskriminace. Během svých studií jsem byla aktivistkou za mnohá pokroková a liberální práva (ženská práva, reprodukční svobodu, boj proti válce ve Vietnamu, občanská práva). Proto mě potěšilo, že v současné době dochází k oživení studentského aktivismu, a to i v mnoha lidskoprávních kauzách. To je dobrá zpráva, protože po několik desetiletí byli studenti poměrně apatičtí, průzkumy ukazovaly, že mnozí z nich ani nesledují zprávy, natož aby se snažili ovlivňovat otázky veřejné politiky. Skličující je ale nedostatek podpory pro svobodu projevu, nebo ještě hůře, někteří studenti se dokonce staví proti ní. Průzkumy i mnohé neoficiální důkazy naznačují, že mnoho mladých aktivistů za sociální spravedlnost vidí ve svobodě projevu spíše nepřítele. Já ale vím, že je to jejich osvědčený a zásadní spojenec. 

Moje dosavadní zkušenost mi ukázala, že lhostejnost nebo nepřátelství vůči svobodě projevu vyplývá z nepochopení základních principů a důvodů této svobody a také z nedostatečného povědomí o historii svobody projevu a cenzury – zejména o využívání cenzury k potlačování reforem a svobody projevu k prosazování těchto reforem. Proto jsem doufala, že se mi podaří rozšířit znalosti o svobodě projevu a její podporu.

Také jsem se snažila mít co nejotevřenější mysl (s vědomím, že všichni zažíváme kognitivní zkreslení) a prozkoumat prosazování zákonů o nenávistných projevech po celém světě. Zkoumala jsem také důkazy o účinnosti necenzurních opatření na podporu rovnosti. Na základě těchto důkazů – a zpráv a komentářů lidskoprávních aktivistů po celém světě a v mezinárodních lidskoprávních organizacích – jsem opět dospěla k závěru, že cenzura nenávistných projevů (nad rámec toho, co je povoleno i v režimech nejvíce chránících projevy), bez ohledu na to, jak dobrý má účel, je v nejlepším případě neúčinná a v nejhorším kontraproduktivní.

Proč se podle vás v posledních letech tolik množí diskuse o „nenávistných projevech“? Souvisí to se stále se rozšiřujícím trendem politické korektnosti?

Po celý můj (dlouhý!) dospělý život byly „nenávistné projevy“ (děkuji, že jste je dali do uvozovek, čímž jste zdůraznili nejednoznačnost tohoto termínu) vždy kontroverzní, pravděpodobně nejkontroverznějším typem projevů, a to nejen v USA, ale po celém světě. Svědčí o tom i skutečnost, že nejkontroverznějším případem, který kdy ACLU (Americká unie občanských svobod) řešila – a v naší 101leté historii jsme řešili MNOHO extrémně kontroverzních případů s mnoha tématy – byl „případ Skokie“ z let 1977–1978, kdy jsme hájili svobodu projevu skupiny neonacistů, kteří demonstrovali před radnicí ve Skokie ve státě Illinois. To je město s velkým počtem obyvatel, kteří přežili holocaust (a dalších Židů). Přestože byl tento případ snadný z hlediska zásad svobody projevu podle prvního dodatku, u příslovečného „soudu veřejného mínění“ to bylo velmi těžké. Případ byl velmi kontroverzní a nepopulární dokonce i mezi členy ACLU, lidmi, kteří jsou hluboce oddáni svobodě projevu; celých 15 procent členů ACLU na protest proti případu rezignovalo.