Pane Srpe, brzy uplyne čtvrtstoletí od doby, kdy se v Československu položil tehdejší systém. Na počátku tohoto pádu stála sametová revoluce – zkusil byste popsat, jak jste to tehdy prožíval vy osobně?
Ve chvíli, kdy byl normalizační režim v kómatu, se náš český národ opatrně rozhlédl. Zbývalo totiž už jen Rumunsko. S holýma rukama si to pak s komunisty skutečně rozdal. Byl jsem tehdy v Praze na Albertově a skončil na Národní. Když mne uniformovaní prohodili kordónem, zvedl jsem se a udělal rozhovor pro přítomnou BBC. V půl desáté večer mne ocitovali. Vypadalo to tak, že to je konec. Že to je jejich absolutní konec.

Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi

Ale spíš jste asi mohl říci: To je začátek, to je začátek…
Ano, jenže koho? Budoucí mluvčí z balkónů opět chyběli. Část chartistů sice nevydala prohlášení jako před rokem, abychom nikam nelezli, že je to komunistická provokace, ale když jsme z Vyšehradu neprošli Vyšehradskou, kde chvíli lítaly kostky a zmlátili, tuším, jen Johna Boka, šourali jsme se po nábřeží kolem Havlova baráku. Byl temný jak poezie Edgara Allana Poea. Můj spolumukl byl opět na chalupě. Další geroj, bydlící o ulici výš, statečně sledoval rodící se mýtus o Národní třídě z malého rádia, na kterém chytal signály policistů.

No ale nevím, kolik uplynulo hodin či dnů, kdy zaznělo poprvé od lidí: Havel na Hrad. Jak jste na to reagoval, myslel jste si, že to je skutečně možné? Ostatně i u jiných osob byly jejich konkrétní budoucí role brzo zmiňovány?
Když poprvé zaznělo Havel na Hrad, smál jsem se. Kdy to přesně bylo, už nevím. Ale říkal jsem si, vždyť Václav čerstvě (v těch dnech) řekl pro samizdat Sport Jana Rumla, že by prezidentem nikdy nechtěl být. A když jsem před měsícem, než se toto všechno začalo odehrávat, představoval zahraniční novinářce Jirku Dienstbiera coby příštího ministra zahraničí, rázně odmítl...

Upřímnější však byli jiní: Třeba mladý tajemník prezidenta Edvarda Beneše, který mu jediný radil, aby v únoru 1948 vyhlásil výjimečný stav. V létě 1989 mi skromně řekl: Já nechci být příštím prezidentem. Jen poslancem, a budu se dívat, jak to ostatní dělají. Ostatně, vzpomeňme Antonína Zápotockého – ještě byl s dalšími komunisty v německém koncentráku – a již si vymýšleli funkce, až to fašouni projedou...     

Takže  de facto přiznáváte, že se o budoucích lidech, kteří to převezmou, až to v Československu padne, mluvilo a rozhodovalo. Vypadá to tak trochu jako určité desátky za dobrou práci a odměnu?
Ještě v létě 1989 žádné disidentské desátky rozděleny nebyly, to je třeba říci, jinak se to amozřejmě dá tak chápat, jak zní vaše otázka. Nicméně, již v létě 1988 realističtější část ministerstev vnitra a zahraničí uvažovala o jakési řízené spolupráci s opozicí, kdyby padl článek 4 Ústavy o vedoucí úloze strany. Již od tohoto roku, i když se o tom dnes téměř neví nebo zapomnělo, se hrály v divadlech hry Václava Havla, kdo měl zájem, už mohl soukromničit. Sezení, kde se rozhodovalo, se vedla například v ‚kábéčku‘ - tedy konspiračním bytu - v Belgické ulici v Praze.

Stále to ale znamenalo, že se disidenti museli ukrývat před zdejší mocí – nebo i v tomto směru bylo cítit nějaké uvolnění?
Narůstalo monitorování opozičních aktivit západními humanitárními a jinak příbuznými organizacemi. To se samozřejmě promítlo i do naší situace. Známá ambasáda dokonce v Praze - Střešovicích otevřela den v týdnu disidentům. I když vila byla logicky pod kontrolou českých zpravodajců a „domeček“ (odposlech) v ulici nikdy nechyběl, takže konspirace v plném slova smyslu prakticky možná nebyla, bylo přece jen možné se někde scházet. A vstřícnost hostitele neznala mezí: Dokonce jeho hlídací pes se jmenoval Tuzex. Navíc po mém propuštění z vězení zde byla pořádána vítací párty.