Rok 2020 je u konce a většina lidí ho díky pandemii rozhodně nepovažuje za vydařený. Jak vy byste ho stručně zhodnotil?

Na rok 2020 budou lidé nahlížet rozporuplně. Pro jedny byl plný omezení svobod a bezstarostného života. Pro jiné přinesl poznání, že je možné se obejít bez řady vymožeností, jako jsou zahraniční dovolené, flámování v barech a na diskotékách, a naopak poznávat vlastní zemi, více se věnovat rodině, dětem a vnímat více své okolí, sousedy a své spoluobčany.

Z historického hlediska lze hodnotit pouze z pohledu většího odstupu, nikoliv tedy pouze z pohledu jednoho roku; takto by jakékoliv hodnocení bylo velice subjektivistické.

Když se podíváme na českou politickou scénu, v čem naši politici obstáli a v čem naopak selhali? A to jak vládní, tak opoziční? Jak tento rok zvládli?

Je to smutný pohled, ale nejen u nás, ale i v dalších zemích. Nutné je si přiznat, že nastala jedinečná situace, kdy bylo obtížné předjímat, jaký bude vývoj a co vlastně covid-19 představuje. Vláda na jaře situaci zvládla a naše země byla v tomto směru vnímána jako příklad. Negativní roli naopak sehrála opozice, která veškerá rozhodnutí a opatření vlády negovala a dohnala ji k rozvolnění opatření a vypuknutí druhé vlny nákazy, a tím i zhoršení epidemické situace. Opozice by se v takovéto situaci měla chovat konstruktivně, ale vystupování pánů Bartoše, Fialy, Rakušana, Jurečky považuji za politický hyenismus. Těmto pseudopolitikům nejde o lid této země, ale o vlastní kariéru a moc. Selhali, jak je vždy typické pro liberalismus – předhánění se v podbízivosti voličům, eventuálně populismu, aby udrželi, případně získali větší politickou moc.

Premiérovi bych si dovolil vytknout přílišnou slušnost a to, že podlehl tlaku těchto lidí a že zmírnil opatření dříve, než bylo vhodné. To, že pan Babiš nemá šťastnou ruku ve volbě vhodných spolupracovníků, potvrdil i v této situaci.

A co česká média? Jak letos hodnotit jejich práci především v tom, jakým způsobem o koronaviru informovala?

Česká mainstreamová média jsou kapitolou sama pro sebe. V čele s Českou televizí jen šířila strach a paniku mezi občany země a, i když už dávno ztratila důvěru, nenašla v sobě ani v této složité době zbytky novinářské etiky. Snahy vlády prostřednictvím těchto médií dnes cokoliv vysvětlovat či prosazovat, budou asi zbytečné.

Obecně lze říci, že média jako vždy prokázala důkladnou neznalost věci, zastírala skutečnou podstatu dění, žonglovala se slovy a naučenými, stále se opakujícími literárními výrazy, podbízela se čtenářům i posluchačům a projevovala politickou korektnost ke svým chlebodárcům.