Ve kterých částech zeměkoule je situace dětí nejkritičtější?

Posláním UNICEFu je pomáhat dětem tam, kde je jejich situace nejvážnější. Naši práci proto soustředíme především na oblasti přírodních katastrof, ozbrojených konfliktů a země s vysokou mírou chudoby a dětské úmrtnosti, kde nefunguje ani základní infrastruktura důležitá pro děti, tedy zdravotní péče a vzdělávací systém. Právě teď naši pracovníci zasahují v šestatřiceti krizových oblastech v různých částech světa, od Afghánistánu přes Jemen, Nigérii, Súdán až po Sýrii. Ve více než sto padesáti zemích pracujeme trvale.

Jakým způsobem trpí děti v dnešní uprchlické krizi?

Především je nutné si představit, před čím rodiny těchto dětí utíkají. Podle odhadů žije právě teď ve světě v oblastech bojů dvě stě třicet milionů dětí. Tyto děti prožívají útoky během spánku, ve školách, jsou unášeny, sexuálně zneužívány, vyháněny z domovů nebo nucené bojovat jako dětští vojáci. Mnohé z nich byly svědky trápení a umírání svých nejbližších. Ztráta domova a hledání útočiště v cizí zemi je pro děti traumatizujícím zážitkem. Během letošního roku do Evropy dorazilo okolo dvou set čtyřiceti tří tisíc dětských uprchlíků, aktuálně pětatřicet procent příchozích do Řecka a Makedonie tvoří právě děti.

Tyto děti přicházejí často na hranici fyzického vyčerpání, po mnoha dnech a nocích chůze či cesty lodí. Jsou většinou dehydrované, bez dostatečné výživy, nachlazené. Během cesty nemají prakticky žádné hygienické zázemí, matky často miminka myjí balenou vodou z láhve, pokud ji vůbec mají k dispozici. Je také důležité připomenout, že i když do Evropy letos dorazil rekordní počet uprchlíků, celé čtyři miliony lidí, z toho dva miliony sto tisíc dětí, které z domovů vyhnala válka v Sýrii, žijí v okolních zemích, jako jsou Turecko, Libanon, Jordánsko. Přes sto čtyřicet tisíc dětí se letos již jako uprchlíci narodilo. V uprchlických táborech uvnitř Sýrie i v okolních zemích.

Na internetu byla zveřejněna fotografie mrtvého dítěte ležícího na břehu Středozemního moře. Kolik dětských obětí má tato migrace na svědomí?

To bohužel nikdo neví přesně, dá se předpokládat, že mnohé děti zemřely, aniž by to úřady vůbec zaznamenaly. Případů utonulých dětí, o kterých víme s jistotou, je letos zatím dvě stě deset.

Je uprchlická krize hrozbou Evropy, či naopak možností jejího zlidštění či prohloubení jejích humanitních ideálů?

To se nedá takto jednoznačně říct. To, co nazýváme uprchlickou krizí, je běžná situace pro řadu zemí v Africe a na Blízkém východě, kam se uchylují statisíce až miliony lidí ve snaze najít bezpečné útočiště. Letošní příliv uprchlíků do Evropy je především zátěžovou zkouškou, zkouškou sociálních a politických systémů, stejně jako lidskosti v každém z nás. I mně dělá současná situace starost a myslím, že existují hranice absorpce, kolik uprchlíků jsou země v Evropě schopné přijmout. Rozhodně ale v tomto bodě zatím nejsme. Do budoucna to je hlavně příležitost zlepšit to, co moc nefunguje. Například pravidla pro zaměstnávání cizinců. Měli bychom se také zamyslet, jaký je ve skutečnosti stav hodnot, na něž se v této souvislosti tak často odvoláváme.

Proč je v řadách Islámského státu (ISIS) tolik dětských bojovníků?

Dětští vojáci nejsou žádnou specialitou ISIS. Odhaduje se, že v současnosti ve třinácti státech světa, včetně Jižního Súdánu, Sýrie nebo Středoafrické republiky, bojuje více než dvě stě tisíc dětí, z toho je okolo čtyřiceti procent dívek. Děti jsou levnými a poslušnými vojáky. To je hlavní důvod jejich zneužívání v ozbrojených konfliktech. Pracovníci UNICEFu, často s nasazením vlastního života, působí i v těchto oblastech, aby vyjednali jejich demobilizaci. Letos se to podařilo například u šesti set čtyřiceti pěti dětí ve Středoafrické republice a tří tisíc dětí v Jižním Súdánu. Pomoc však potřebují všechny děti, které zůstávají v rukou ozbrojených skupin, nebo jsou dokonce nově rekrutovány. Zneužívání dětí ve válečných konfliktech je nejhorší formou dětské práce.

Původcem většiny krizí, hladomorů a nedostatku vůbec jsou válečné konflikty. Co byste obecně vzkázala vládcům a generálům, kteří války začínají, a vojákům, kteří v nich bojují?

Kdysi ve válkách umírali vojáci. V současných konfliktech je tomu bohužel naopak. Civilní obyvatelstvo, hlavně ti nejzranitelnější, tedy děti a ženy, obvykle platí nejvyšší cenu za rozhodnutí politiků, která nemohou nijak ovlivnit.

Do jaké míry se podle vás do deseti let změní tvář světa?

To si netroufám odhadovat. Zcela jistě je možno počítat s dopady globálních klimatických změn. Řada tropických nemocí se bude přesouvat do severnějších oblastí. Například lze očekává návrat malárie do Evropy. Pitná voda bude nejspíš vzácnější. Narušení srážkových cyklů může přinést neúrodu a růst cen potravin. Vzpomínám na návštěvu jedné vesnice ve střední Rwandě, kde si lidé stěžovali, že byli po staletí zvyklí sít a sklízet ve stejnou dobu, nyní tam však již tři roky nezapršelo. Všichni samozřejmě doufáme, že se katastrofické scénáře nenaplní, že například můžeme vyvinout nové technologie, které lidstvu umožní se s globálními trendy vyrovnat. V každém případě by však bylo chybou je přehlížet. V UNICEFu posilujeme krizovou připravenost, školíme pracovníky, inovujeme humanitární pomoc. Například za mobilní aplikaci pro vyhledávání ztracených dětí a spojování rodin v krizových situacích jsme loni dostali mezinárodní cenu za inovace.

Do jaké míry jsou Češi altruisté? Do jaké míry mají v Česku charity na růžích ustláno, či naopak? Máme v Česku v tomto kontextu nějaký specifický nešvar, na který byste chtěla upozornit?

Dnes jsem odpovídala na dopis jednoho člověka, kterého rozzlobila kampaň na Přátelé dětí UNICEFu, v níž jedna z našich dárkyň vypovídá, že i „obyčejní lidé mohou významně pomoci“. Pán doporučoval, abychom neobtěžovali „obyčejné lidi“ a o podporu žádali pouze naše poslance a politiky. U části české veřejnosti to je obvyklá reakce, když se setkají s žádostí o pomoc. Naštěstí to ale není většina. Češi jsou rozhodně schopni i na dálku soucítit. K dnešnímu dni má UNICEF v Česku přes pětadvacet tisíc pravidelných dárců, díky nimž jsme letos na pomoc dětem získali skoro čtyřicet milionů korun. Vzhledem k velikosti naší populace to je opravdu úctyhodná částka a jsme za tuto podporu velice vděčni.

Jak přijímáte označení poboček světových neziskových organizací v Rusku za americké agenty a jejich postupné vykazování ze země?

Z hlediska našich základních kritérií, tedy dětské úmrtnosti do pěti let věku a ekonomické vyspělosti měřené na základě HDP na obyvatele, patří Rusko mezi země, které jsou schopné programy financovat z vlastních zdrojů. Na světě však neexistuje jediná země, ani ta nejbohatší, kde by práva všech dětí byla zcela naplňována. Z tohoto důvodu UNICEF pracuje i v ekonomicky vyspělých zemích. Naše programy zde samozřejmě vypadají jinak a místo dodávek pomoci inspirujeme místní autority ke zlepšení systémů péče o děti. Všechny děti, včetně těch ruských, si zaslouží vyrůstat v prostředí, které je chrání a umožňuje jejich rozvoj.

Proč má téměř devadesát procent charit a neziskovek ve světě sponzory na Západě? Nejde přeci jen o lehkou formu propagandy, snahu o získání vlivu a tak dále?

Nevím, jestli je to opravdu devadesát procent.

Máte pravdu. To číslo jsem střelil od boku a omlouvám se. Nicméně fakt, že většina financí plyne neziskovému sektoru ze Západu, nepopřete...

Například v Africe v posledních pěti až deseti letech neuvěřitelně posílil vliv Číny, která zde buduje nejenom infrastrukturu, silnice, letiště, továrny, ale také školy a nemocnice. Je to až trochu absurdní, když si ve Freetownu, hlavním městě Sierra Leone, v hotelu nepustíte bojler na teplou vodu, protože je hotel čínský a všechny návody jsou v čínštině. V posledních letech jsme také svědky toho, že se do mezinárodní pomoci zapojují noví dárci. Například takové země, jako jsou Arménie, Ekvádor, Indie nebo Thajsko, donedávna patřily spíše k příjemcům mezinárodní pomoci. V letošním roce však přispěly významnou částkou na pomoc po zemětřesení v Nepálu.

Napsala jste knihu Slyšíte nás?. Můžete z ní vybrat nějaké poselství pro lidi dobré vůle?

Opravdu věřím v zákon zachování lidskosti. Na světě je spousta problémů, které neumíme řešit, a spousta nemocí, na které zatím neexistuje lék. Každý den se ale setkáváme se situacemi, kdy i relativně málo může pro někoho znamenat velkou změnu k lepšímu.

Pavla Gomba Narodila se v roce 1974 v Ostravě. Na Vysoké škole ekonomické v Praze studovala obor finance a řízení lidských zdrojů. Tam se setkala se svým budoucím, dnes již bývalým, manželem, studentem ze Zimbabwe. Už po rozchodu tam odletěla na půl roku pracovat. Tamní realita ji nasměrovala do role humanitární pracovnice. Posléze se stala finanční ředitelkou české pobočky UNICEFu a v roce 2000 převzala její vedení. Je autorkou knihy o mezinárodní rozvojové pomoci ‚Slyšíte nás?‘ Dětský fond OSN – UNICEF je hlavní světovou organizací pro pomoc dětem a trvale pracuje ve více než sto devadesáti zemích. Na stránkách www.unicef.cz existuje hned několik způsobů, jak mu pomoci.