Sněmovna na konci května přehlasovala veto prezidenta Zemana ohledně novely školského zákona. Ta předpokládá zavedení tzv. inkluze od 1. září letošního roku. Řekněte mi, proč jsou na MŠMT tak pokrytečtí a nejsou schopni uznat, že prostě všechny děti nejsou stejné. A pro některé je i vhodnější zůstat ve speciálních školách? Jde o tlak z Bruselu?

Inkluze bude na školách „spuštěna“ 1. září 2016. Samozřejmě to přichází odjinud. V médiích najdeme dostatek informací o tom, proč je třeba zavést společné vzdělávání (nerad používám pojem „inkluze“, neboť je to spíše společné vzdělávání). A stejně jde hlavně o vytváření dojmu o společném vzdělávání, určené eurounijním byrokratům. K inkluzi v podobě, v níž ji spouští ministryně Valachová mám řadu výhrad. Já na rozdíl od ministryně pracuji ve školství téměř čtyřiatřicet let – mám zkušenosti s mateřskou školou, základní školou, střední školou, vyšší odbornou školou a vysokou školou, mám zkušenosti s praxí na veřejných i soukromých školách. Ministryně nikdy nestála za katedrou, nebyla v „první linii“, nikdy neučila. Pouze tlumočí, co jí řeknou, podsunou, připraví lidé z jejího týmu, z okruhu, který na ministerstvu pečlivě filtruje, co jí předloží. A to jsou lidé, kteří také nikdy neučili. A dále jsou to lidé, kteří sedí ve svých krásných, drahých a pěkně zařízených kancelářích v různých neziskovkách, které  se kolem ministryně točí  a vedou moudré řeči. Chtěl bych vidět ministerského úředníka nebo představitele některé neziskovky, jak bez zkušeností předstoupí před žáky a začne vyučovat. Ať to předvedou. Ale kritizovat tuto nepřipravenou inkluzi se „nesmí“.

Mluvíte o společném vzdělávání. To – pokud vím – ale v ČR již dávno funguje. Tak k čemu ty novinky od září?

Samozřejmě. Máme výborné speciální a praktické školy, dobrý systém integrace a nepotřebujeme nové experimenty. Naše škola má s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami roky řadu zkušeností, je třeba zdůraznit, že zkušeností pozitivních. Jenže zrušení přílohy rámcového vzdělávacího programu a cíl dostat všechny děti s lehčím mentálním handicapem do běžných tříd je špatný stejně jako překotné posilování společného vzdělávání bez toho, že by se předtím změnilo financování regionálního školství. S tímto společným vzděláváním v nové podobě nesouhlasím na základě znalosti, praktických zkušeností a přesvědčení. Jsem proti tomuto způsobu zavádění inkluze do školství. Školství má řadu problémů, které nikdo neřeší, např. vzdělávání budoucích i stávajících učitelů, nedostatek financí, zasahování kdekoho do školy a jejího života, přetíženost učitelů…

Byla ministryně školství Valachová v uplynulém čase silná v argumentech, když odůvodňovala inkluzi?

Byla to jen silná slova, ale na pozadí slabých argumentů. Ministryně uvádí, že od 1. září 2016 nemění pravidla hry, že mění jen to, že když se učitelé setkají s případem žáka se speciálními vzdělávacími potřebami poprvé, budou mít reálnou podporu přes školská poradenská zařízení. A že to nebude jen na nich, ale finanční prostředky ministerstva a kraje zajistí, aby mohli mít třeba nižší počet žáků ve třídě nebo aby mohli žáky s podobnými problémy vzdělávat ve speciální třídě. To je pokrytectví.

V čem ho vidíte?

Pokrytectví je v tom, že o osudech nás všech rozhodují lidé, kteří, i když jsou někdy voleni, nemají odpovědnost za svá rozhodnutí. Pokrytectví je i v tom, že ministryně uvádí, že komunikuje s rodičovskými sdruženími, s učiteli, že se zajímá o jejich názory. No právě, ale s kterými? Jen s určitými, pečlivě vybranými, s těmi, co jí do očí neřeknou skutečně pravdu. Největším průšvihem je ovšem to, že kolem ní krouží, má u ní otevřené dveře skupina lidí, kteří, nevoleni nikým, se přisáli na stát v podobě různých neziskovek a ve jménu krásných myšlenek, dopředu odsouzených k nesplnitelnosti, začínají jak chobotnice prorůstat do všeho, kam se rozhlédnete. A paní ministryně se podobnými skupinami (neziskovkami) obklopila a dopřává především jim sluchu. Já bych s ní rád komunikoval, ale jak, když od 15. března tohoto roku nedokáže odpovědět na můj dopis, který mj. otevírá pro jejího úředníka nepříjemné téma? Abych ministryni nekřivdil. Jsem přesvědčen, že se k ní můj řádně odeslaný dopis nedostal, že je tzv. „u ledu“.

Zdá se mi rozumný postoj prezidenta Miloše Zemana, že třeba tělesně postižené děti patří do normálních tříd. Ovšem děti, které mají jisté mentální postižení po  mém soudu – laicky řečeno – „atmosféru třídy“ naruší. Jaké nároky to přinese na samotné učitele?

Společné vzdělávání nesplňuje a nesplní proklamovaný požadavek stejných možností všem – na jedné straně otevírá větší šance dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale na úkor žáků, kteří jsou schopni rychleji a snáze zvládat učivo, a přesto budou nuceni navštěvovat, přinejmenším během povinné školní docházky, běžnou základní školu (zejména na vesnicích), neboť kolik rodičů si dovolí platit školu soukromou? Na prvním stupni základní školy výuku se žáky s lehkým mentálním postižením ještě jde smysluplně zorganizovat a provádět, ale co chcete dělat na druhém stupni se žákem, který např. s obtížemi čte a zvládá základní matematické operace např. do 1000?

K čemu taková výuka povede?

Jen k formálnímu rádoby vzdělávání. Určité neziskovky budou mít pocit, že jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami začlenění do běžných tříd. Nebudou. Budou spíše přítomni v běžné základní škole, budou mnohdy trpěni, odstrkováni, vysmíváni. Větší počty žáků ve třídě neumožní individuální přístup. Učitelé z toho budou ve stále větším stresu, neboť mimo poučování rádoby odborníků, kteří sice umějí hezky mluvit o základním školství, kteří je ale budou jen poučovat a peskovat, jak to mají udělat, se jim žádné jiné pomoci nedostane. Ve třídě na to zůstanou sami. A učitelé zodpovídají za výsledky třídy, ne ti různí rádoby odborníci vyjadřující se ke společnému vzdělávání.

Jste úspěšným ředitelem školy. Jak odhadujete, že to s inkluzí dopadne?

Pro připomenutí těm, kteří sice umějí hezky mluvit o základním školství, ale už dlouho je jim realita základních škol vzdálená, neboť současnou základní školu skutečně zevnitř neznají. Měli by se seznámit, a to osobně, nikoliv zprostředkovaně, se skutečným stavem na základních školách. Měli by vědět, k jak výrazným změnám dochází v chování a postojích dětí už ve věku prvního stupně základní školy a zda tyto změny může zvládnout často vystresovaná „úča“.

A ty reálné dopady...

Rodiče dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby – ať jsou to děti s ADHD, s Aspergerovým syndromem, s poruchou autistického spektra, ale také děti s výchovnými problémy, vývojovými vadami, žáci s určitým zdravotním znevýhodněním nebo děti cizinců, které nezvládají jazyk – narážejí i nyní a stále více budou narážet na odmítání ze strany škol (případným kritikům výše uvedeného nabízím přijet do naší školy a já jim klidně budu citovat ze stovek mailů, dopisů i odborných zpráv – samozřejmě při zachování anonymity osobních údajů – jaká je skutečnost na mnohých školách) nebo na odmítavé reakce ostatních dětí ve třídě.A stejně tak na tom budou i učitelé, kteří se mají vypořádat s problémy všech dětí, které se zrovna sešly ve třídě. Ministryně nemluví o tom, že zvýšené finance mají být přiznávány jen nově diagnostikovaným případům žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. V běžných školách jsou již nyní integrovány tisíce postižených dětí, dětí s poruchami učení či mentálním nebo fyzickým postižením;společně se zdravými se vzdělávají už dnes. Jedinou změnou má být rozšíření prostředků na dovzdělání dostatečného množství kvalifikovaných speciálních pedagogů a asistentů a navýšení podpory pro školy i rodiče. Ne pro učitele. MŠMT slibuje peníze na pomůcky a asistenty, ale ne na práci učitelů, která z inkluze vyplývá. Ale zodpovědnost za výsledky nemá asistent, ale špatně placený učitel.

Také inkluze je samozřejmě i o penězích. Bude jich na ten zvláštní experiment dost?

Vypadá to, že financí od září nebude dostatek, a tudíž se bude s asistenty šetřit. Zřejmě je budou přednostně přiznávat lehce mentálně postiženým žákům, kteří jsou ovšem na 2. stupni ZŠ již spíše ve fázi nevzdělavatelnosti, asistenti jsou jim na úrovni např. 8. a 9. ročníku málo platní. Těmto dětem to nepůjde, ztratí to základní, co budou v životě potřebovat – samostatnost. A naopak např. žáci se speciálními poruchami učení, třeba dyslektici, dysgrafici, kteří při patřičné pomoci vzdělavatelní jsou, na to budou doplácet. Mezi pedagogy se mluví o tom, že už dnes se píší hraniční posudky, aby většina žáků neměla na nic nárok, a tedy nečerpala finance. Tímto administrativním způsobem se z řady žáků se speciálními vzdělávacími potřebami stanou děti téměř zdravé. Papírově budou zdravější, tudíž schopny chodit do třídy s ostatními, a tím nemající nárok na podporu od státu. A když se výsledky ve třídě zhorší, může za to učitel; a když se zhorší výsledky školy, může za to ředitelka či ředitel.

K čemu tohle všechno, co jste naznačil, povede především?

Ke vzniku dalších soukromých základních škol. Tento trend bude nabírat na obrátkách. A právě tam budou přesunovány děti těch rodičů, kteří je nebudou chtít mít v jedné třídě s handicapovanými. Špatně placení učitelé na to od září zůstanou sami a ještě více budou rezignovat. Kolik z nich dokáže celý školní rok např. bez problému spolupracovat s asistentem, dvěma asistenty, nechat se poučovat, nechat si mluvit do výuky, ale přitom naučit žáky na různých vzdělávacích úrovních? Vyučovací hodina má přece jenom 45 minut. Ono proklamované navýšení finančních prostředků pro inkluzi se v posledních dnech začíná povážlivě zadrhávat. Závěr bude takový, že učitelům přibude řada nových povinností v souvislosti s inkluzí, ale peněz budou dostávat méně.