Již řadu let se vedou diskuse o tom, jestli plošná inkluze dětí bylo nebo nebylo správné rozhodnutí. Jak to z vašich zkušeností hodnotíte vy?

 

Plošná inkluze v takové míře, jako je zavedena nyní, je v mnoha případech nešťastným řešením pro začleňování „jiných“ dětí do tříd základních škol. Velkou chybou je podle mého názoru především pro děti s mentálním a kombinovaným postižením. Já sama s těmito žáky pracuji už 25 let a dopady inkluze se projevují každý rok po příchodu nových žáků do naší školy. Žáci se sníženým rozumovým intelektem se špatně orientují v běžném vzdělávacím procesu dnešního školství. Plošná inkluze jim to samozřejmě umožňuje, ale systém i naše společnost není v tomto připravena. Podívejme se například na personální obsazení základních škol. Ve speciálních školách musí mít každý pedagog vzdělání pro práci s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V běžné ZŠ jsou pedagogové, kteří speciální pedagogiku vystudovanou většinou nemají. Počty žáků v běžné třídě ZŠ jsou daleko vyšší než ve speciálních třídách, kantor nemá možnost individuální práce s dítětem, které učivo nestíhá a nerozumí mu. Nezachrání to ani asistenti, kteří teď jsou téměř v každé třídě a padnou na ně nemalé finanční prostředky.  Když si uvědomím, kolik času a úsilí potřebuje žák už s hraničním pásmem mentálního postižení, co potom takový žák se středně těžkým mentálním handicapem, který je integrován v rámci plošné inkluze na základní školu? Příklad z praxe: žák s lehkým mentálním postižením, začleněn do běžné základní školy, se hlásí na střední školu, kde má zájem o „H“ obor, střední škola ho přijímá. Z jeho rozumově nižším intelektem, než mají jeho spolužáci, již po pár týdnech začínají problémy - nerozumí učivu, nezvládá pracovní tempo, nedokáže se samostatně orientovat v odborných či pracovních věcech, je jiný, nezačlenění do kolektivu, spolužáci jej začínají šikanovat, atd. Toto vše samozřejmě vede k psychickým problémům žáka a celá inkluze, která má být především kladným začleněním do vzdělávacího a společenského života, ztrácí význam. A ze své praxe mohu uvézt i další příklad z druhé stránky: žák s Aspergerovým syndromem je integrován na střední školu, kde zvládne maturitní zkoušku, ale není schopen se začlenit ani do pracovního procesu či společenského dění. Přichází na odborné učiliště, kde se vzdělávají žáci se speciálně vzdělávacími potřebami a kde je na něj školský systém ve všech oblastech připraven.  Po 3 letech získává výuční list a je schopen dle svých možností se do pracovních, společenských i životních procesů začlenit bez velkých psychických problémů. Proto si myslím, jak jsem již řekla na začátku, plošná inkluze není správná.

 

Proč podle vás došlo k tomuto politickému rozhodnutí? 

 

Pokud to bylo politické rozhodnutí a domnívám se, že bylo, pak tlak některých společenských skupin pro svou jednostrannou vidinu, hlasitou a mediální podporou přesvědčily politické kruhy o tom, že je společnost neprávem vyčleňuje z běžného vzdělávacího procesu. Populistická politika pak dokázala bez odborných a praxi potřebných konzultací svou nepřipraveností změnit systém, jehož následkem je snížení úrovně vzdělávání celku.

 

Proč se podle vás speciální či praktické školy staly terčem ostrakizace? 

 

Tato otázka je i pro mě záhadou. Snad pro finanční náročnost či snad pro nějaké nálepkování něčeho nenormativního. Možná proto, že je dnes trendem spojovat různé skupiny bez rozdílu jejich potřeb. Chceme být světoví, ale bohužel právě na úkor dětí a lidí, kteří potřebují speciální přístup a inkluzí se jim ho bohužel nedostává. Tento trend není pomoc, ale velký chaos a degradace běžné společensko – vzdělávací hierarchie.

 

V čem je podle vás výuka v praktických školách pro děti s některými typy handicapu lepší? Nedochází pak k jejich větší společenské izolaci?

 

Speciální a praktické školy jsou zřízeny pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Díky daleko menšímu počtu studentů ve třídách je možný individuální přístup ke každému z nich, mohou být použity během jedné vyučovací hodiny různé způsoby výuky, tematické plány předmětů jsou rozsahově daleko jednodušší, než na běžné základní nebo střední škole. Jak jsem již zmínila, pracují zde speciální pedagogové, kteří žákům poskytují odbornou péči ve všech směrech, nejen v oblasti vzdělávání. K tomu potřebují klidné a vhodné prostředí a čas. Nemalou roli zde také hraje spolupráce s rodiči, se kterými jsou učitelé někdy i v každodenním kontaktu. Když se podíváte na systém speciálního školství, jak je historicky zaveden a je stále rozšiřován svou odborností od mateřských, základních až po střední školství a následně je propojován se sociálním systémem, nevidím důvod ho měnit v plošnou inkluzi. Každé postižení má své zdravotní a mentální specifikum a každý žák s postižením je specifický, proto je velmi důležité k němu takto přistupovat. Bohužel po zavedení plošné inkluze, se právě v některých případech začíná projevovat společenská izolace.