Dá se podle vašeho názoru hovořit o úspěchu Ruské federace v Sýrii, především nyní při osvobozování Aleppa? Nebo je to propaganda?

Tak prvně je třeba si uvědomit, co Rusko považuje za úspěch. To není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, protože definice takového úspěchu vychází z jeho zájmů, které nemusejí být vždy plně transparentní. Konkrétní politiky vedoucí k naplnění těchto zájmů se navíc mohou v čase měnit, což můžeme vidět například na vztahu Ruska a Turecka. Z dosavadního působení ale můžeme vyvodit následující: Rusko stojí o udržení Asadova režimu, který Rusku nabízí určité záruky v oblasti. Dalším činitelem formujícím ruské zájmy je boj proti islamistickým skupinám, které na jižní hranici Ruska mohou působit jako výrazný destabilizační prvek.

Pokud by Asadův režim neposkytoval ony záruky, Rusko by s jeho podporou skončilo?

Jistě, nejedná se přeci o vztah z lásky. V určitém ohledu je ovšem asymetrický – Asad by bez ruské podpory dříve či později padnul, přičemž nikdo jiný by Rusko v této roli nezastoupil. Na druhou stranu Rusku je jedno, kdo bude garantem jeho zájmů v oblasti. To je fatální chyba, kterou neprohlédla syrská opozice a nevzala tak Asadovi vítr z plachet. Pak zase vyvstává otázka, zda náhodou zájmy stojící za syrskou exilovou opozicí nebyly s touto politikou od začátku v rozporu a jejich geostrategickým cílem nebylo spíše Rusko z oblasti „vyštípat“.

Proč vnímáte islamismus jako hrozbu pro Rusko?

Kdybych musel vybrat evropskou, nebo v tomto případě euroasijskou zemi, pro kterou je politický islám největším ohrožením stability, pak bych označil právě Rusko. Jsou s tím spojeny různé separatistické tendence na severním Kavkazu, které mohou mít tento náboženský náboj – Dagestán, Tatarstán, Čečensko, Ingušsko – radikální politický islám zkrátka může být jejich tmelícím prvkem. Z tohoto úhlu pohledu vnímám ruskou snahu o eliminaci islamistických skupin v Sýrii, které jsou z významné části tvořeny právě kavkazskými bojovníky, za relativně upřímnou z dlouhodobého hlediska. Ostatně jsou to povětšinou západní státy, konkrétně Spojené státy, které desítky let tento prvek radikálního politického islámu umně využívají ve prospěch své politiky, často proti zájmům ruským. Otazníků je ovšem celá řada: Jakou roli v této islamizaci původně lidové revoluce sehrává samotný syrský režim a západní státy? Proč je systematicky zasahováno vůči civilním cílům, kde žádní bojovníci nejsou, a zda je tedy eliminace islamistů vůbec momentální prioritou Ruska v oblasti? Atd.

Když jste se ale ve své první otázce ptal na osvobozování Aleppa, zde je třeba být nekompromisně kritický – pojem osvobozování vnímám v mezinárodní politice spíše jako eufemismus pro pustošení, většinou se totiž jedná o bombardování měst, v jejichž sutinách končí nevinní civilisté a ti, co přežijí, pak stejně utíkají kvůli zničené infrastruktuře. V tomto případě se ono osvobozování Aleppa ničemu nevymyká, je to další ze série zločinů páchaných v Sýrii.

Hovoří se o tom, že řada civilistů z Aleppa i jiných měst utíkala do oblastí, ovládaných Bašárem Asadem. Je to podle vás realita nebo může jít o propagandu Damašku?

Je přirozené, že lidé migrují z nebezpečných míst tam, kde je bezpečněji. Nejnebezpečnějšími oblastmi jsou ty, které jsou bombardovány ze vzduchu, což má na svědomí zejména syrský režim, který denně shazuje barelové bomby na rezidenční oblasti, nemocnice, školy… Syrský režim samozřejmě nebombarduje oblasti pod svou kontrolou, což v tuto chvíli znamená, že se lidé stahují právě do oblastí pod kontrolou režimu. Asi těžko bychom si to ovšem měli vykládat jako akt svobodné vůle, spíše jim nic jiného nezbývá. Režim tím dává jasně najevo, že pokud nebudou Syřané na jím kontrolovaných územích, stanou se oběťmi těchto barbarských náletů, je to tedy důsledek standardní válečné strategie.

Turecko hovoří o genocidě Turkménů v Sýrii. Máte o tom nějaké relevantní zprávy?

Turkmenské brigády jsou jednou z desítek skupin, které se do bojů v Sýrii zapojují, což v nynější podobě sektářského válčení s sebou samozřejmě nese takováto rizika etnických či náboženských čistek. V mých očích je ovšem kontraproduktivní rozdrobovat celý problém na tyto dílčí zločiny vůči Turkmenům, křesťanům, Jezídům, sunnitům nebo komukoli jinému, a to z důvodu toho, že etnická a náboženská pestrost Sýrie, a to i pestrost zainteresovaných aktérů, vás donutí dělat nežádoucí kompromisy jak v analýze, tak i v případném řešení celého problému. Pro řešení syrského konfliktu je třeba zaujmout univerzalistické stanovisko, s jehož radikální formulací OSN doteď nepřišla. A teď trochu hegelismu – věc totiž není jen tím, čím je, ale je definována i tím, čím není. Pokud bychom tedy mluvili o genocidě Turkmenů, znamená to, že nemluvíme o vraždění jiných skupin, což je možná využitelné ve prospěch nějakých partikulárních politických zájmů, v tomto případě Turecka, ale těžko tím přispějeme k tomu, že se celková situace uklidní.

V Sýrii již poněkolikáté za krátký čas zasáhl Izrael, především proti Hizballáhu, ale také proti Islámskému státu. Jaký máte názor na toto narušení a nesetká se to s ještě větší podporou Hizballáhu, případně i íránským milicím a Republikánským gardám, které mají operovat v Sýrii a pomáhat asadovskému režimu?

Ty vztahy jsou proklatě spletité a je zde celá řada konfliktních zájmů. V tomto konfliktu je prvním zájmem Izraele oslabená Sýrie, ideálně v čele s diktátorem, kterého znají a který nenaruší jejich zájmy včetně jejich územních nároků. To ve velké míře odráží současný stav, Asad je v tomto ideální kandidát. Na druhou stranu ten pro své udržení potřebuje Hizballáh a Republikánské gardy. A přestože se tyto skupiny a Izrael navzájem potřebují, jisté pnutí tu samozřejmě existuje a Izrael si jen hlídá, aby mu v blízkosti jeho hranic nepřerostly přes hlavu.