Co si myslíte o proměnách záměru prezidenta Zemana při oslavách konce války v Moskvě?

Myslím, že památka vojáků, kteří padli při boji s fašismem ve druhé světové válce, a tedy i vojáků Rudé armády, se musí uctít. Na druhou stranu ruská armáda dnes dělá na Ukrajině věci, se kterými se ztotožnit nelze, proto je složité najít rozumný kompromis. Myslím, že cesta do Moskvy, kdy se politik účastní pietního aktu, ale vojenskou přehlídku na Rudém náměstí vynechá, takovým kompromisem je.

Nevím, co stálo za tím, že prezident Zeman změnil původní úmysl a jaké úvahy se za tím rozhodnutím skrývaly. Možná že o účasti na vojenské přehlídce uvažoval stejným způsobem jako teď já – pokud se Rusko vojensky angažuje v konfliktu na Ukrajině, nebyl by to dobrý signál.

Jak hodnotíte momentálně diskutovanou cestu Andreje Babiše do USA?

Česko-americké vztahy jsou důležité a transatlantická vazba je pro nás klíčová, Spojené státy jsou náš nejsilnější spojenec v rámci NATO. Jakákoli vládní sestava, která v této tradici pokračuje, dělá dobře. Pokud by se panu Babišovi podařilo v Americe zviditelnit nebo pokud mají někteří američtí politici zájem o to, poznat, kdo pan Babiš vůbec je, je to dobře. Ze mě to ale žádného fanouška ANO ani Babiše neudělá, budu ho dál tvrdě kritizovat za jeho střety zájmů a za oligarchický styl politiky, ale ta cesta do USA je jedna z věcí, které se mu dají přičíst k dobru.

Jaké jsou aktuální vztahy mezi Českou republikou a Amerikou?

Určitě nejsme pro americkou zahraniční politiku klíčovou zemí, o tuhle šanci jsme bohužel přišli, když prezident Obama odpískal umístění radaru na našem území. Kdyby jeho umístění podle původního plánu bylo, byli bychom pro USA mnohem viditelnějším partnerem. Teď tomu tak není a Spojené státy evidentně mají v Evropě důležitější partnery, a to i mezi východoevropskými zeměmi, jako je Polsko, ale pro někoho překvapivě i Rumunsko a Bulharsko. Celkový odklon politiky USA od Evropy a jejich zdůrazňování tichomořské nebo asijské vazby, to určitě pro Českou republiku není příliš dobré, protože to zmenšuje náš vliv. Ve srovnání s devadesátými lety, kdy se jednalo o našem vstupu do NATO, význam ČR pro Spojené státy poklesl, zatímco význam USA pro nás nepoklesl.

Česká veřejnost se před průjezdem amerického konvoje zdála silně protiamericky naladěná, nakonec se ale ukázal opak. Jak je to podle vás?

Jak je vidět, sociální sítě nevystihují náladu lidí a poskytují zkreslený obraz na jednu i na druhou stranu. Debata na Facebooku je vyhrocená, ale když se jako v případě konvoje ukáže realita, plyne z toho, že není nutné při posuzování veřejného mínění brát sociální sítě příliš vážně.

VŠE, CO JSME PSALI O AMERICKÉM VOJENSKÉM KONVOJI

Vztahy mezi Evropou a Amerikou má ovlivnit chystaná smlouva TTIPT. Co si o ní myslíte?

Jsem samozřejmě příznivcem jakékoli dohody o volném obchodu. Sám jsem členem výboru Evropského parlamentu, který všechny tyto dohody projednává, jsem např. zpravodajem pro dohodu o volném obchodu mezi EU a Vietnamem, která se také dotkne České republiky a umožní zlepšení obchodních toků. Dohoda TTIP je smlouva stejného typu, odstraňuje obchodní překážky mezi EU a Spojenými státy a její démonizace, že to je snaha podřídit evropskou ekonomiku americkým korporacím, je projevem neadekvátní hysterie.

Uvítal bych, kdyby se americká ambasáda a pan velvyslanec Schapiro více starali o propagaci této smlouvy směrem k české veřejnosti. V souvislosti s TTIP jsem ocenil postoj ministra průmyslu a obchodu Mládka, který se jednoznačně za TTIP postavil a ODS v tom i jako opoziční strana bude vládu podporovat. Je důležité, aby veřejné mínění nepodléhalo demagogickým argumentům a hysterii.

Vnímáte vztahy Západu a Ruska jako obnovu studené války, jak se o tom někdy mluví?

Situace svádí k použití historických analogií a přirovnání ke studené válce se nabízí, ale ono to tak není. To přirovnání je totiž velmi zkratkovité, studená válka byla založena na protikladu dvou bloků, jednoho vedeného komunistickým Sovětským svazem proti bloku svobodného západního světa, mezi tím se pak nacházel třetí svět rozvojových zemí, které se střídavě přidávaly na jednu nebo druhou stranu. Dnes je svět multipolární a kromě USA a EU jsou silnými hráči Čína a další země, není tedy jednoduché použít termín studená válka. Vztahy mezi Západem a Ruskem se ale jednoznačně zhoršily.

Vojenští odborníci varují, že v takovém napětí může dojít k velkému konfliktu náhodou, když například dojde k nehodě při provokativních akcích, jako jsou přelety ruských vojenských letadel apod. Jak velké je ono riziko konfliktu?

Určitě je větší než třeba před patnácti dvaceti lety. Ale toto riziko existovalo po celou dobu studené války, kdy se uplatňovala strategie zadržování obou bloků. Velký ozbrojený konflikt světového rozsahu si nikdo nepřeje a i tak je poměrně blízko Evropy docela dost konfliktů, například Islámský stát, destabilizace arabských zemí, Ukrajina. Starostí s urovnáváním takových konfliktů bude víc než dost a otevřenou konfrontaci Západu s Ruskem si nikdo nepřeje, věřím, že si to nepřeje ani Rusko.

Co lze dnes říct o prognóze konfliktu na Ukrajině?

Na Ukrajinu je v Česku tolik odborníků, kolik tady je uživatelů Facebooku. Jsou tam názory a tzv. analýzy, nad kterými se musím pousmát. Situaci je nutno číst jako vnitřní konflikt na samotné Ukrajině, jako konflikt mezi částí obyvatelstva, které si přeje sbližování se západními strukturami, a tou částí, která preferuje Rusko. Neznamená to ale, že ti prozápadní jsou čistí jako andělé, ukrajinská společnost je stále velmi oligarchizovaná a je vhodné slovo „prozápadní“ dát do uvozovek. I na této straně jsou klany oligarchů, kteří nesplňují požadavky na ideálního partnera.

V Evropském parlamentu jsme komunikovali s lidmi okolo pana Porošenka a pak s mladými ukrajinskými politiky, kteří říkají, že jediná šance je, aby stará garnitura odešla a politická scéna se začala budovat úplně znovu. Nevidím situaci černobíle, samozřejmě jako občan České republiky a poslanec Evropského parlamentu budu podporovat ty, kteří chtějí být součástí západoevropských struktur, ale nebudu si dělat iluze, že jsou všichni čistí. Situace se může vyvinout k „zamrznutí“ konfliktu, může to trvat dlouho a skončit i rozdělením země. To nyní nechci predikovat a vynášet silné soudy, právě proto že to dělá spousta lidí a já to považuji za krátkozraké.

Posuny v mocenském rozdělení na východ od nás se dotkly i vztahu k Íránu. Jak se situace změnila?

Írán je vážné bezpečnostní riziko, vládne tam teokratická diktatura, dokladem je i nejvyšší počet provedených poprav. Tato diktatura dlouho usilovala o získání jaderné zbraně, to se teď možná podařilo zbrzdit, nicméně Írán má podíl na destabilizaci Iráku a snaží se stát vlivovým hegemonem v regionu Blízkého východu, rozšiřuje svůj vliv i do Libanonu a konflikt v Jemenu je také zapříčiněn snahou o penetraci vlivu Íránu. Je třeba se tomu postavit, kdyby se Írán stal hegemonem v této oblasti, bylo by to ohrožení regionální i světové bezpečnosti. Do hry přitom vstupují i jiní hráči, kteří si tento vliv nepřejí, ať už jsou to Turecko nebo Saúdská Arábie.

Nejviditelnějším problémem blízkovýchodního regionu je Islámský stát…

Západ se ve vztahu k Íránu dopustil chyb, ale to neznamená, že za vznik Islámského státu je odpovědná nějaká západní intervence do této oblasti. To by bylo zjednodušené vidění. Sekulární diktátoři v zemích tzv. arabského jara měli omezený čas přežívání, všichni byli produktem studené války, a když skončila, byla jen otázka času, jak dlouho se udrží. Vývoj všude nejde směrem, který bychom si představovali, a dostávají se k moci například fundamentalisté, také Islámský stát je důsledkem těch dějů a bude třeba věc řešit vojensky.

Islámský stát v první řadě představuje riziko pro islámský svět. V poslední době se objevila populární teorie, která hází všechny muslimské státy a všechny větve islámského náboženství do jednoho pytle, a vytváří tak dojem, že všichni chtějí ohrozit Evropu. To ale není pravda a je třeba vycházet z toho, že islám má různé podoby a jeho nositeli jsou různé státy se svými vlastními zájmy. Případ Islámského státu je konflikt uvnitř islámského světa a Západ by měl napomáhat tomu, aby zvítězily síly, s nimiž se lze dohodnout a které se budou chovat jako partneři. Toho IS schopen není, protože je to teroristická organizace.

Na závěr se vraťme do Česka – jak vidíte perspektivu tradičních politických stran v konkurenci nových hnutí?

To je věc, o které se lehce vynášejí silné soudy. Byl bych rád, kdyby tradiční politické strany dál hrály silnou roli a vrátily se na pozice, kde byly v devadesátých letech a v první dekádě 21. století, protože si myslím, že je to jediná šance na demokratický vývoj. Se všemi svými nedostatky a kauzami jsou stále nejvíce stabilním prvkem politického uspořádání a cokoli přijde místo nich, jako je třeba oligarchizace politiky, nás odvádí do jiného světa, který je charakteristický pro ukrajinský politický život. A tam bych se nerad dostal. Momentálně tomu situace nepřeje, je excitovaná a také mezinárodní poměry vedou k nervozitě. Musíme s tím začít pracovat, a abych užil titulu knihy, kterou napsal náš předseda Petr Fiala – doba bezstarostnosti skončila. A to platí obecně, všechny politické subjekty budou muset vytvořit nové strategie, aby zareagovaly na to, že ona bezstarostná doba opravdu skončila.