V části veřejnosti sílí pocit, a to i v souvislosti s vytvořením funkce vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací, že budeme v brzké budoucnosti kráceni na svobodě slova. Teď sice rozhodnutím vlády funkce zanikla, Michal Klíma v ní tedy skončil, ale obavy o svobodu projevu jen tak nezmizí. Je zapotřebí ji nějak limitovat, což mělo být zřejmě obsahem utajovaného akčního plánu pro čelení dezinformacím?

Na to prezentovat fakta, názory a obrazy veřejnosti se vztahuje myriáda pravidel. Svoboda projevu má své limity, a to limity vnější, tedy omezení daná zákonnými předpisy, a limity vnitřní, které jsou této svobodě imanentní, neboť svoboda projevu v sobě zároveň zahrnuje i odpovědnost za tento projev, a to odpovědnost nikoli toliko jako morální či filozofickou kategorii, ale odpovědnost jako kategorii právní.

Říkáte nesčetné množství pravidel. Jaká jsou ta nejpodstatnější?

Mezi vnější limity svobody projevu patří zejména ustanovení trestního zákona a trestního řádu, předpisy o ochraně osobnosti, předpisy upravující obsah reklamy a celá řada norem týkajících se elektronických médií, jako je například povinnost neohrožovat morální, fyzický a psychický vývoj dětí a mládeže, povinnost vysílat nestranně a vyváženě a tak dále.

Dá se definovat, kam může člověk při využití svého práva na svobodu projevu zajít, aby se sám nevystavil riziku nějakého postihu?

Vyjadřování faktů, názorů a idejí oproti představování si jich v individuálním vědomí nebude nikdy zcela svobodné. Projev totiž může způsobit nenapravitelné škody, například vyzrazením vojenské pozice, ovlivněním soudu nebo vyvoláním rasové nenávisti. Myšlenky musí být svobodné vždy a komunikace s vlastními představami rovněž, ale komunikace adresovaná někomu jinému již penalizována být může.