Stojí Evropa před dvojí volbou – buď rezignovat na své humanistické hodnoty, nebo se rozplynout v přílivu imigrantů?

Z otázky cítím jistou bezvýchodnost. Vidím ale určitou cestu. Mohu uvést případ ze Sicílie, který je ukázkou toho, jak lze k problému přistupovat. Jedna advokátka z Palerma líčila, že dokud ležela péče o migranty jen na národním státu, bylo vše strašně nelidské a nefungovalo to. U nezletilých dětí se stát nezajímal ani o to, jak se jmenují. Přiděloval jim jen čísla a tiše doufal, že třeba někam zmizí a skončí potřeba se o ně starat. Zmíněná žena se proto rozhodla, že si jedno z těch dětí vezme domů a postará se o ně. Na základě tohoto příkladu se rozvinula aktivita na přijímání nezletilých uprchlíků a dnes je na Sicílii několik farností, jejichž rodiny se staly pěstouny asi sedmi set dětí - migrantů.

Co takový přístup znamená pro mladé imigranty?

Mladí jdou za nějakým snem, a když jsou vsazeni do místní rodiny, snadněji se jim daří, aby se ke svému snu – třeba něco vystudovat – přibližovali. Sicilská zkušenost ukazuje, že řešením není, aby Evropa otevřela brány a čekala, jak to dopadne – a samozřejmě ani nejde obehnat kontinent zdí. Cesta je podle mne v těch malých komunitních krůčcích na nižší úrovni a tedy v radikálním uplatnění postupu subsidiarity. Je třeba, aby se aktivovali lidé na úrovni obcí, rodin, farností, občanských sdružení. Pak to funguje a pak lidé, kteří byli pouhým číslem, získávají i pro širší pospolitost tvář a jméno. Taková iniciativa ovšem může vzejít jen z touhy konkrétních lidí druhé přijímat, to nejde nadekretovat shůry.

Lidé, kteří do Evropy přijdou a najdou zázemí, se mohou stát pro nás Evropany velkým obohacením. Už jen proto, že Evropa vymírá a nedostává se nám pracovních sil. Integraci ale nepůjde organizovat jen z úrovně států či Evropské unie. Každý se nakonec můžeme zamyslet, co, zda a jakým způsobem bychom společně mohli prchajícím lidem nabídnout. Po setkáních, která jsem zažil v Itálii, dnes s ženou zvažujeme, zda bychom v budoucnu nepřijali do rodiny i nějakého mladého imigranta - přestože bych měl letos mít už pět dětí.

Jaký názor máte na aktuálně diskutované kvóty? Měli bychom je přijmout?

Itálie bývá hodně kritizovaná za to, co v souvislosti s imigranty dělá nebo nedělá. Já Italům v požadavku na kvóty docela rozumím, protože oni nesou obrovskou zátěž prvního kontaktu s obrovskou vlnou imigrantů, kteří navíc chtějí Itálií jen projít. Z tohoto úhlu pohledu mám pochopení pro jejich požadavek, aby se přijaly pořádné kvóty. V něčem mi ale takové řešení nepřipadá šťastné. Spíš bych si přál, abychom hledali příklady dobré praxe, kdy konkrétní skupiny lidí na konkrétním území chtějí nabídnout imigrantům zázemí. Obávám se, že když to bude nařízeno, když se bude říkat, že „to chce Brusel“, nebude taková dobrovolnost snadná. Cílovým zemím bychom měli solidárně ulevit, šťastnější než debata o kvótách by ale podle mne byla veřejná diskuse o příkladech dobré praxe: kde se podařilo pro imigranty vytvořit dobré zázemí a přispělo se k jejich rozvoji a integraci.