Životní úroveň vlastní domácnosti ohodnotilo jako velmi dobrou, nebo spíše dobrou dohromady 55 procent účastníků průzkumu CVVM. Pouze 11 procent lidí ji pokládá za špatnou a ostatní ji hodnotili neutrálně – jako ani dobrou, ani špatnou. Hodnocení se vytrvale zlepšuje zhruba od roku 2013, kdy začala opadat celosvětová ekonomická krize. Tuzemskou hospodářskou situaci hodnotí jako dobrou 45 procent obyvatel České republiky, 37 procent dotázaných ji ohodnotilo neutrálně a podle 16 procent lidí je špatná. Dá se při pohledu na tyto výsledky říci, že se máme líp, jak slibovalo hnutí ANO svým sloganem před pár lety, kdy vstupovalo do politiky? Líp myslím jen z ekonomického pohledu, abychom se nedostali na tenký led diskusí o demonstraci proti Andreji Babišovi na pražské Letné.

Rozhodně se v průměru líp máme, protože hrubý domácí produkt na hlavu od onoho roku 2013 stále roste, tedy v průměru za celou společnost musí nutně růst i životní úroveň jednotlivých rodin. Pochopitelně průměr nepostihuje každou jednotlivou domácnost, u jednotlivců se může situace i zhoršit. A nejde jen o rostoucí výši příjmů, jde i o takové věci jaké dlouhodobě klesající míra nezaměstnanosti, klesající počet uchazečů o jedno volné pracovní místo a podobně. I z tohoto pohledu se tedy domácnosti mohou cítit sebejistější.

Na druhou stranu se sloganem „ANO, budeme se mít líp“ to nemá nic společného, jelikož tento vývoj nikterak nesouvisí s hospodařením vlády, ale jde o to, že se k nám propisuje pozitivní vývoj v zahraničí. Ten skončil přibližně v létě 2018, od té doby se už v zahraniční i u nás mnohé makroekonomické statistiky zhoršují, ale zatím ještě ne tak dramaticky, aby si toho domácnosti všimly. Zatím totiž milosrdně k domácnostem jde spíš o zhoršování makroekonomických ukazatelů majících přímý dopad na podnikovou sféru.

Z předběžných dat, která zveřejnila Česká národní banka, vyplývá, že bankám a spořitelnám v Česku v prvním čtvrtletí stoupl čistý zisk meziročně o 128 milionů na 18,34 miliardy korun a že mají našlápnuto k dalšímu „dobrému ročníku“. O čem tato čísla českých bankovních domů vypovídají?

Vlastně jde o přímý důsledek vaší první otázky. Vzhledem k tomu, že se domácnosti v předešlých měsících cítily ekonomicky relativně dobře, mohly si dovolit slovy ekonoma kupovat „zbytné zboží“. Přeloženo: Mohly si dovolit víc, než jen myslet na to, kde sehnat chleba k večeři, a mohly „investovat“ do toho, co je považováno za určitý „luxus“, bez kterého se dokážeme ve skutečných problémech obejít. To jsou takové věci jako pojištění, některé komplikovanější spořící a investiční produkty a podobně. Dají se sem počítat dokonce i investice do hypoték. To všechno bankám v uplynulých kvartálech pomáhalo.

Tuzemské banky se ale kvůli předčasnému splácení úvěrů dostaly do ostrého sporu s ČNB. Ten se týká zákona o spotřebitelském úvěru, který platí od prosince 2016 a klientům bank přinesl právo splatit hypotéku předčasně i v průběhu tzv. fixace úroku. Letos v březnu přišla ČNB s vyjasněním toho, co si za předčasné splacení hypotečního úvěru může banka účtovat a co už nikoli. Podstatné je, že si nemůže účtovat tzv. finanční náklady za předčasné splacení hypotéky. Banky by tak přišly o jednotky miliard, a tak hrozí plošným zdražováním hypoték. Co říkáte názoru, že ČNB tímto svým výkladem a omezováním dlouhodobých fixací jde proti stabilitě bankovního trhu?

Já jsem toho názoru, že žádná regulace by neměla zasahovat do smluvní volnosti mezi dvěma svéprávnými a informovanými stranami. Na druhou stranu ve finančnictví je často ten problém, že jedna ze stran prostě dostatečně informovaná není – klienti bank často smlouvy ani nečtou, a pokud je už čtou, často ani nevědí, co podepisují. Takže regulace je podstatná hlavně tam, kde pomáhá šíření informovanosti či finanční gramotnosti. Podle mého soudu by optimální regulace měla být postavena tak, že klient je při podpisu smlouvy dokonale obeznámen s tím, co podepisuje, banka se ujistí, že klient smysl podepisovaného chápe. A pokud s tím klient srozuměn je a se zněním smlouvy souhlasí… pak je další regulace zbytečná.

Česko podle Evropské komise nedělá dost pro životní prostředí, podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě by měl u nás stoupnout do roku 2030 alespoň na 23 procent místo původních 20,8 procenta. Ve své energetické bilanci do budoucna sázíme primárně na jaderné zdroje, ale Evropský parlament v květnu schválil nařízení, podle nějž energie z jádra patří mezi špinavé zdroje. Navíc ministr průmyslu Karel Havlíček prohlásil, že Česko nemůže jít cestou další podpory velkých fotovoltaických elektráren, už takhle se na ně vydává 28 miliard korun. Kudy by tedy měla jít naše cesta v energetice?

Ve vaší poslední větě je hluboká pravda a odpověď: „… naše cesta v energetice“. Ano, je to především NAŠE cesta v energetice. Nikoliv bruselská cesta. Zatím jsme stále ještě suverénní zemí, která by si o své energetice měla rozhodovat sama. A měli bychom si o ní rozhodovat na základě toho, co je pro nás ekonomicky výhodné. Nikoliv na základě nějaké bruselské filozofie a klimatického náboženství.

Je to opravdu pitoreskní, že Evropská komise kdysi přišla s protežováním řepky a přimícháváním biopaliv a krátce poté od téhle filozofie zase potichu vycouvala, protože se ukázalo, že přimíchávání biopaliv je pro ekologii mnohem větší zátěží než klasická fosilní paliva… a tatáž komise teď přichází s dalším inženýringem, tentokrát o energetice. Ukáže se opět za tři, čtyři roky, že klasická energetika je pro klima a ekologii příznivější než aktuální hon za „zelenou energií“?? Kdo ví? A kdo vůbec má dovoleno vědět, když jiná než oficiální hypotéza se v aktuálním ekologickém aktivismu, kterému Komise také propadla, ani nepřipouští?