Daňová reforma i státní rozpočet prošly Poslaneckou sněmovnou díky hlasům KSČM. Pomůže to straně u voličů? 

Země je v hluboké krizi. Potřebuje jiné daňové sazby i jiný rozpočet. Lidé, kteří nic neukradli, čekali, že s jejich osnovou přijdeme my. Naším jménem však prošla daňová reforma, zvýhodňující „horních deset tisíc“. Zrychlí náš propad do dluhové pasti. A ta se vymstí hlavně dolním deseti milionům. Tím snáz se jako svatý František, co se má přetrhnout za lidi v nouzi, předvádějí i Piráti. Proč jsme je netrumfli ani v tom, s čím přišli, mi hlava nebere. Například návrhem, který by míru zdanění zachoval, a ne hazardérsky snižoval. A zvýšil by odpočitatelný základ daně o částku rovnou životnímu minimu, přesněji jeho ročnímu součtu. Mělo by to zřetelnou symboliku. Tím větší sympatie bychom získali u lidí majících hluboko do kapsy. Podstatně menší by byla i díra do státní kasy. V západních metropolích, před nimiž se tuzemské „elity“ hrbí, se vyšší příjmy a majetek zdaňují nepoměrně víc. My jsme nechali ležet ladem i tuto munici.      

Mazurka kolem státního rozpočtu nás poškodila ještě víc. Lukulské dary „vyvoleným“ ponechal nedotčené. Budou se vyplácet i „neziskové“ páté koloně. Stovky miliard budou chybět jinde. Hlavně tam, kde prohrává ekonomická bezpečnost země – a scházejí zdroje obživy pro statisíce lidí, kteří o ni přišli nebo přijdou. Vyrazit do boje s koncepcí, jak je uvolnit pro tyto účely, naši prestiž a vliv to posílí. Veřejný tlak by přiměl manévrovat i vládní koalici. Naším jménem však běželo jen ochotnické divadlo. Fraška na to samé brdo, jako už minule. Přetahovaná o deset miliard, tedy necelé procento rozpočtu. Šidítkem pro média, majícím lidem vytřít zrak, byla i před rokem. Tentokrát je z toho ještě větší trapas. Trik, přesouvající deset miliard pro armádu do vládní rezervy jen na pár dnů, totiž ministryni financí navrhly samy naše pomazané hlavy, dokonce přímo na půdě výkonného výboru strany. Pro vládu v koutě to byl dar z nebes. Když na něj nakonec kývla – a rozpočet prošel i díky poslancům za KSČM –, mouřenín dostal za uši. Vláda sdělila v přímém přenosu, že deset miliard vloží tam, kde jí to uloží „atlantické“ lampasy. V pivní tácek, jímž panstvo podkládá nohu od tabule s ústřicemi a kaviárem, nás naši principálové mění už roky. Teď z nás udělali toaletní papír.  

Vláda podle všeho směřuje k odkladu rozhodnutí o tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany a chce to nechat až na dalším kabinetu po volbách. Co za tím posunem vidíte?

Úlitbu „spojenecké věrnosti“, jak jinak. Za cenu ohrožení naší energetické bezpečnosti. Řada uhelných elektráren končí dřív, než bude víc proudu z Dukovan. Spotřebu energie mezitím zvýší i robotizace a elektromobilita. Za situace, kdy Německo odpojuje své jaderné i uhelné zdroje. V solárních a větrných elektrárnách má instalovaný výkon 30–40 našich Temelínů. Jejich skutečný výkon však dramaticky kolísá. O to víc závisí na záložních kapacitách. Z Rakouska, od nás i z jiných zemí. Obrovské zátěži to vystavuje i naše přenosové soustavy, což do nich nutí pumpovat miliardy z českých zdrojů. Uteče jen pár let a je tu i riziko „energetické chudoby“ – a „blackoutů“ s nedozírnými následky. 

Premiérovi a ministrům není co závidět. S lekcemi, co se smí a co ne, létají přes Atlantik i ministerské speciály. Proč si z té lapálie nepomoci i s oporou v jiném „strategickém spojenci“? Má-li na navyšování našich energetických kapacit tak neuralgický zájem právě Německo, proč na tom nepostavit nabídku, která se nedá odmítnout? Tedy ať se o racionální a hospodárné řešení zasadí spolu s námi – a zapojí se do něj i adekvátní finanční účastí. Dnes platí, když se mu propadne výkon solárních i větrných zdrojů, za každou MWh až stonásobek běžné ceny. Včasné zvýšení našich energetických zdrojů by tak pomohlo i sousedovi. Hlavně však posílí naši energetickou suverenitu. A tedy i schopnost garantovat cenu energie, odpovídající české kupní síle – a ne ji vydat napospas burze, která ji odvodí i od „zeleného“ šílenství západně od Aše. Nebo snad už – na oltář „návratu do Evropy“ – nemáme počítat ani s tím? Pak by kilowatthodina stála klidně i deset korun či víc.     

BIS varuje před účastí ruských a čínských společností v tendru s tím, že jde o bezpečnostní riziko. KSČM to odmítá. Z druhé strany ale vy přece nemůžete vědět, jaká varování, třeba i silně podložená, kontrarozvědka předložila, to ví jen vláda. Neměli byste se v této věci spíš držet stranou?

Stranou bychom se mohli držet, pokud by nešlo o otázku strategické povahy. A navíc i hrozbu mamutího tunelu, budou-li jaderné bloky dodávat ti, kdo nás mají za dobyté území. Experti z branže vám pošeptají, že dnes jsou s to dodat jaderné bloky na klíč jen tři země – Rusko, Čína a Jižní Korea. Všichni ostatní je musejí i masivně „outsourcovat“. Pak si s nimi pohrávají jako „vyvolení“ na hřišti velkých stavebních zakázek, dojících veřejné rozpočty. Dopustit to samé i v daném případě znamená zaplatit gigantické výpalné – a riskovat i časové skluzy a různé zádrhele.   
Nabídku česko-ruského konsorcia, zablokovanou před šesti lety, zdobily bezkonkurenčně nejvýhodnější cena i podíl domácích vstupů. 

Dodávky ruského paliva běží s přesností švýcarských hodinek. Navzdory sprškám urážek, jež v Rusech musejí vařit krev. Teď se prý na ruské špiony, co mají ukládat o naše bezpečí, táže sama hlava státu. Pátá kolona to má za nezřízenou svatokrádež. Není divu. To jediné, na co se česká špionománie zmohla, je „ricinová aféra“. Horor o jedu, pašovaném šéfem kulturního střediska pro tajuplné komando, co prý chtělo zavraždit tři pražské šantaly s nulovou ctí a svědomím. Jeden z nich zbořil pomník maršála velícího našemu osvobození od genocidy. Druhý ne a ne vrátit pamětní desku, která je připomínala, na Staroměstskou radnici. Třetí si objednal pomník, který sovětský tank uráží nacistickou helmou na jeho věži. Být šéfem Putinova PR, pošlu té šmíře věnec buřtů a basu šnapsu. Nepase nakonec ty tři nevychované maňásky sama GRU? Když se ta „aféra“ zesměšnila, svedli ji na „udání“, co prý poslal podřízený „ricinového pašeráka“. Kdo si z nich udělal šprťouchlata – a je-li to vůbec pravda –, je státním tajemstvím. Čučkaři – smím-li si půjčit z hradního lexikonu – však vzali ricin v kufru smrtelně vážně a děsili jím natvrdlejší publikum. Má se tak neseriózní nápovědě podřídit i naše energetická bezpečnost?