Připomínáme si 30 let od listopadu 1989. Co znamenal pro vás? Porážku? A kdo ji z vašeho pohledu zavinil?

Půjčím si bonmot, který není z mé hlavy: „Vítězem není pravda a láska. Vyhrály prachy, které nesmrdí.“ Těm, kdo je švihli, voní náramně. Ze švindlu, kterým k nim přišli, vane tchoří pižmo. Už od „ubitého studenta“, z nějž se vyklubal živý policajt. Přes všechny Havlovy křivé přísahy. Až po největší majetkový zločin českých dějin. A státní dluh coby zvrhlý nášup. Platí ho všichni, koho ten „tunel“ oškubal.

Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním. Natěšené klíče jsou v tom nevinně. Scénu ovládly „dirty tricks“, páchané jako „false flag operations“. Práskané byly ďábelsky. Špinavci pod falešnou vlajkou dirigovali „holé ruce“ i rány obušky. Havla nám nadělili Bush i Gorbačov. Co měl za lubem skutečně, prohlásil za prolhanou propagandu. Dá se snad, že ho neprokoukli včas, vyčítat lidem navyklým na existenční „poho“? Uzemnila je i jiná podívaná. Na statisíce vrtichvostů, předhánějících se v doznání, že byli jen „u komunistů“ – a právě tím šermovali jako klenotem moudrosti a morálky. Na Havlovu intronizaci – hlasy komunistických poslanců. Na to, jak o „totáči“ řvali nejvíc – ti největší práskači. Aby pak ze sejfů „zločineckých organizací“ vybílili vše, co usvědčuje právě je. A začali do nich pašovat „deep fake“ o lidech, odhalujících jejich lumpárny. V nadutém rauši nasekali i mraky chyb. Až vyplavou na světlo denní, „lustrační“ cirkus dostane ránu z milosti. Pak zbude biomasa i z lejster, která ještě nestačil zfixlovat. A kilowatty, vyrobené z nich dle gusta zachmuřené Grety, třeba omezí i expanzi řepky místo pšenice a žita.

Spousta lidí nám ne a ne odpustit, že jsme loupeži za bílého dne nedokázali zabránit. Najít férovou odpověď není žádný med. Zvlášť, když ta výtka zazní od chlapů či žen, co se pro zlidštění naší země nadřeli jako koně – a kdejaký ňouma je za to uráží už třicet let. Udržet moc, která by nálet sarančat odrazila, bylo z říše snů. Z jejích špiček však nezazněla ani jasná zpráva, o co vše lidé přijdou. Nikdo si nedal ani práci sepsat „předávací protokol“. „Účetní závěrku“ stavu země – koncem 80. let proti roku 1948. Sarančatům by vázala ruce aspoň částečně. Sedmilhářům, kteří jim čtou z pysku, jakbysmet.

Jak se to podepsalo na mně? Šokovou terapií. Dvě hodiny před Albertovem jsem přebíral medailí OSN „For Merits“, tedy „Za zásluhy“. Z New Yorku ji do Karolina přivezl šéf divize OSN pro nevládní organizace. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem stál, v ní měl „Status A“. Se 40 milióny členů z více než 110 zemí. Na stole ležely i přihlášky celonárodních studentských svazů USA a Velké Británie. Byli jsme jedinou světovou organizací svého druhu. Většina politických kariér startuje na univerzitách. Takovou devizou pohrdne jen fanatický cvok. „Samet“ nám vyhlásil hybridní válku. Uživit rodinu jsem musel jinak a od píky. Padly i luxusní nabídky. Přijatelná nebyla žádná. Jedny mne lanařily za šéfa privatizační smečky, řízené zpoza Atlantiku. Druhé se domáhaly kompromitujících informací, jimiž se vydírá. Výměnou za voňavé prebendy v OSN či v UNESCO. Nebo univerzitního profesora ve Švédsku. Nejsem na prodej. Zvolil jsem trnitější cestu. Cítím se tisíckrát svobodnější, než na ranči prachů, vydělaných prostitucí.

Proč se podle vás minulý režim a vůbec celý východní blok zhroutil?

Východní blok byl „zhroucen“ zevnitř. Stejně pokoutně jako newyorská „dvojčata“. Řídící důstojníci jsou pod přísahou. Kápnout božskou nesmí ani nad hrobem. „Předání moci“ tomu říká i Petr Pithart. „O nás a bez nás“ to bylo i tentokrát. „Lsti rozumu v dějinách“, o níž psával moudrý Hegel, v tom nebylo ani za nehet. Západ spěl k velké krizi už během 80. let. Na jeho hřišti řešení neměla. Oddálit se dala jen intrikou, likvidující politický Východ – a vyrabováním jeho území.

Otázka otázek zněla, co přinese generační změna v Kremlu. Vyhrát to Grigorij Romanov, žijeme na jiné planetě. Spravedlivější i bezpečnější. Začínal jako špičkový konstruktér. Vynikl i jako průmyslový manažer. Když ho to vyneslo až do čela metropole na Něvě, nové byty pro milion jejích obyvatel postavil už za prvních pět let. V ústředním vedení strany to dotáhl až na tajemníka pro klíčová průmyslová odvětví. Přišel s programem modernizace, inspirovaným čínským úspěchem. Všiváky á la Jakovlev a Ševardnadze si držel od těla. Takový rival musel z cesty stůj co stůj. Odrovnali ho dryáčnickou pomluvou. Právě v předvečer klíčového rozhodnutí. Vyvrátil ji levou zadní. Na veřejné dementi však uvalili embargo („nebudeme to přece rozviřovat“).

Teprve teď už palácové intrice, rozehrávané už od prvé Brežněvovy mrtvice, nevázalo ruce zhola nic. Jedinou mladší tváří, připadající v úvahu v duchu zažitých rituálů, zůstal „Gorby“. Provinční hochštapler a groteskní podpantofel. Oč víc uměl jen planě žvanit, tím snáz s ním cvičilo hejno loutkovodičů. Sem vede klíč k tajemství politického tsunami, které se prohnalo celou východní Evropou. Hlupák, stižený morální křivicí, za ně dostal i Nobelovu cenu. Za bankrot, navíc tak úděsný, ji nedali ještě nikomu.

Dnes 38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?

Jak by podobná anketa dopadla – 30 let po rozvodu s kapitalismem? Kolik z těch, kdo ho zažili jako dospělí, by si přáli první republiku i v roce 1978? Po kapitalismu prahla jen tři procenta i na prahu 90. let. Průzkum, který to ukázal, pořádala vlivná západní agentura, a ne ÚV KSČ. Zato anketa, kterou citujete vy, zjevuje jen část pravdy. Celé čtvrtině ročníků, jichž se dotázala, bylo v roce 1989 teprve deset a méně. Rozum tak braly až z kazatelen „pravdolásky“. Jít o průzkum jen mezi lidmi, dospělými už před jejím nástupem, vyzní pro dnešní režim ještě žalostněji.

Opičí láska k privatizačnímu převratu je po sezóně. Jazýčkem na vahách umí být i jednoduchá otázka. Třeba ta, jíž škádlí můj kámoš chlapy v hospodě, když si ho dobírají, proč je komunista. Ptá se jich, kde bydlí. A z nich leze jako z chlupaté deky, že v bytech nebo domcích, k nimž přišli už za socialismu – ať už sami nebo jejich rodiče. Po kom z vás, ptá se můj přítel dál, zdědí potomci bydlení pořízené až teď? V tu chvíli zavládne hrobové ticho. Když se na Národní válel policejní simulant, žily skoro dvě třetiny z nás v bytech a domcích, postavených od počátku 60. let. Potomci „socialistické generace“ dědí i statisíce chalup a chat, mnohdy výstavných. Ročníky, hozené plavat až do dnešní tůně, jsou k tomu s to přidat jen zlomek.

Takový regres je tu poprvé za celý novověk. Týká se i řady jiných otázek. To proto se virvál o „svobodě“ děsí věcných srovnání jako Lucifer krucifixu. A vše, co lidem leze krkem dnes, překřikuje agitkou o socialismu jako hladovém koncentráku. Pokud mu papula přeci jen ujede, dupe na hrábě. Nedávno se třeba rozjásal, že spotřeba masa na hlavu dosáhla 79 kilo ročně. Jenže o celých 20 kilo víc to bylo už před 30 lety.

Píšete, že „tolik moci, kolik jí nad námi mají cizí kapitál a velmoci, kde má hlavní stan, dějiny samostatné republiky nepamatují“. Jsme opravdu „krmelcem cizího kapitálu a vazalem cizích mocností“, jak uvádíte?

Za Masaryka nám sice Francie dodávala i šéfy generálního štábu. Až do konce 20. let. Do cizích válek, zralých na „norimberské“ paragrafy, jsme však nemuseli. Zákony připravoval náš parlament. Teď nám cizí panstvo předepisuje i většinu paragrafů. Západní koncerny nás dojily i tehdy. Měli jsme však i vlastní banky, ochotné podpořit české podniky. Teď mají monopol filiálky těch cizích. Derou nás několikanásobně víc, než si to troufnou dělat doma. A plní i roli hlídacího pitbula před každým projektem, který by ohrozil byznys jejich domácí klientely.

Převrat tu nezdědil křovácký zapadákov. Solidní pozici jsme měli i před válkou: A dokonce už za pozdní monarchie. Tím víc to platilo o zemi, které se Havel poškleboval, že „40 let nevzkvétá“. Až ta to dotáhla i mezi půltucet států celého světa vyrábějících jaderné elektrárny. Extraligu hrála i ve spoustě investičních celků, proudových i vrtulových letadel, kolejových vozidel a trolejbusů, traktorů a nákladních vozů pro nejtěžší terén i klima, špičkových textilních či polygrafických technologií i řady jiných artiklů. Platby za vysokou hodnotu, přidanou našimi mozky a rukama, končily doma, a ne na kontech zahraničních principálů. To až teď je to hlavně o montovnách, logistických hangárech a manufakturách, závislých na cizí libovůli.

V troskách je naše potravinová soběstačnost a bezpečnost. Jídlo, dostupné lidem s běžným příjmem, je plné obskurních náhražek i chemikálií. Západně od Aše se neprodává ani sociálnímu dnu. U nás je i spoluviníkem epidemie rakoviny a jiných onemocnění. Pochází sice i z českých surovin. Zisk ovšem nese cizím výrobcům a obchodním řetězcům. Jsme dobytým územím. Většinu z nás degradovalo na „gastarbeitery“, co pro to ponížení ani nemusí do ciziny. Tak velký díl hodnot, vznikajících českou prací a invencí, nekončil za kopečky ještě nikdy – s výjimkou nacistického „protektorátu“. V té pasti nás drží i kohorta místodržících a jejich subalterních Hujerů. Stojí i padá se „spojeneckou vděčností“ proti vlastní zemi. Pro mnohé z nich je to parádní džob. Schopností vyžaduje minimum. Prebendy nese nadstandardní. Tady se nic, co by přispělo k suverénnímu rozvoji, neurodí ani náhodou. Tady se povyšuje za kolaboraci.