Připomínáme si 30 let od listopadu 1989. Co znamenal pro vás? Porážku? A kdo ji z vašeho pohledu zavinil?

Půjčím si bonmot, který není z mé hlavy: „Vítězem není pravda a láska. Vyhrály prachy, které nesmrdí.“ Těm, kdo je švihli, voní náramně. Ze švindlu, kterým k nim přišli, vane tchoří pižmo. Už od „ubitého studenta“, z nějž se vyklubal živý policajt. Přes všechny Havlovy křivé přísahy. Až po největší majetkový zločin českých dějin. A státní dluh coby zvrhlý nášup. Platí ho všichni, koho ten „tunel“ oškubal.

Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním. Natěšené klíče jsou v tom nevinně. Scénu ovládly „dirty tricks“, páchané jako „false flag operations“. Práskané byly ďábelsky. Špinavci pod falešnou vlajkou dirigovali „holé ruce“ i rány obušky. Havla nám nadělili Bush i Gorbačov. Co měl za lubem skutečně, prohlásil za prolhanou propagandu. Dá se snad, že ho neprokoukli včas, vyčítat lidem navyklým na existenční „poho“? Uzemnila je i jiná podívaná. Na statisíce vrtichvostů, předhánějících se v doznání, že byli jen „u komunistů“ – a právě tím šermovali jako klenotem moudrosti a morálky. Na Havlovu intronizaci – hlasy komunistických poslanců. Na to, jak o „totáči“ řvali nejvíc – ti největší práskači. Aby pak ze sejfů „zločineckých organizací“ vybílili vše, co usvědčuje právě je. A začali do nich pašovat „deep fake“ o lidech, odhalujících jejich lumpárny. V nadutém rauši nasekali i mraky chyb. Až vyplavou na světlo denní, „lustrační“ cirkus dostane ránu z milosti. Pak zbude biomasa i z lejster, která ještě nestačil zfixlovat. A kilowatty, vyrobené z nich dle gusta zachmuřené Grety, třeba omezí i expanzi řepky místo pšenice a žita.

Spousta lidí nám ne a ne odpustit, že jsme loupeži za bílého dne nedokázali zabránit. Najít férovou odpověď není žádný med. Zvlášť, když ta výtka zazní od chlapů či žen, co se pro zlidštění naší země nadřeli jako koně – a kdejaký ňouma je za to uráží už třicet let. Udržet moc, která by nálet sarančat odrazila, bylo z říše snů. Z jejích špiček však nezazněla ani jasná zpráva, o co vše lidé přijdou. Nikdo si nedal ani práci sepsat „předávací protokol“. „Účetní závěrku“ stavu země – koncem 80. let proti roku 1948. Sarančatům by vázala ruce aspoň částečně. Sedmilhářům, kteří jim čtou z pysku, jakbysmet.

Jak se to podepsalo na mně? Šokovou terapií. Dvě hodiny před Albertovem jsem přebíral medailí OSN „For Merits“, tedy „Za zásluhy“. Z New Yorku ji do Karolina přivezl šéf divize OSN pro nevládní organizace. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem stál, v ní měl „Status A“. Se 40 milióny členů z více než 110 zemí. Na stole ležely i přihlášky celonárodních studentských svazů USA a Velké Británie. Byli jsme jedinou světovou organizací svého druhu. Většina politických kariér startuje na univerzitách. Takovou devizou pohrdne jen fanatický cvok. „Samet“ nám vyhlásil hybridní válku. Uživit rodinu jsem musel jinak a od píky. Padly i luxusní nabídky. Přijatelná nebyla žádná. Jedny mne lanařily za šéfa privatizační smečky, řízené zpoza Atlantiku. Druhé se domáhaly kompromitujících informací, jimiž se vydírá. Výměnou za voňavé prebendy v OSN či v UNESCO. Nebo univerzitního profesora ve Švédsku. Nejsem na prodej. Zvolil jsem trnitější cestu. Cítím se tisíckrát svobodnější, než na ranči prachů, vydělaných prostitucí.