Pane doktore, vy jste v roce 2017 řekl, že když jsou lidé spokojení, nenechají se oblbnout propagandou. No a dnes jsou lidé opravdu hodně nespokojení. Kvete tady v konečné fázi covidové krize něco, čemu vy říkáte propaganda? A proč je to propaganda, protože to slovo se často používá jako nálepka?

Záleží na tom, jak chápete slovo propaganda, jestli jako neutrální termín pro masovou komunikaci státu směrem k veřejnosti, ať již svého státu nebo cizího, anebo jestli jej chápete v širším slova smyslu negativně jako manipulaci s míněním protivníka. Já si myslím, že pokud jde o covid, tak tam státní propaganda spíš chyběla – raději tomu ale říkejme strategická komunikace. Myslím, že stát odvádí mizernou práci v oblasti komunikace s občany o tom, co dělá a proč. Ostatně často jen okopíruje řešení z jiné země, a ještě navíc špatně. 

Nicméně to, na co se nejspíš ptáte, je zásadní a aktuální spor o interpretaci toho, co se tu v posledním zhruba roce dvou dělo. Teď tu máme asi o 30 000 mrtvých víc, než by byl obvyklý roční průměr, ale také obrovský státní dluh a zdevastované určité segmenty ekonomiky, takže lidé se nepřekvapivě ptají, jestli to opravdu všechno bylo nutné. A nejenom politici, ale také různé oblasti byznysu hledají takovou odpověď, která pro ně bude ideální. 

Opozice to má celkem lehké, protože se strefuje do vládních opatření a zpětně může říkat, co by udělala líp, a přitom moc odpovědnosti nenese. Každá ze stran si obsadila svůj volný prostor, a to včetně chřipečkáře Volného. Sociální demokraté zvedli linku: Co jsme řídili my, dopadlo dobře a podělal to Andrej. Takže nejhůře je na tom Babiš, který se musí prohlásit za vítěze pandemie nebo aspoň očkování, odpovědnost může hodit maximálně tak na ty, co měli přijít a nepřišli. To je viditelná propaganda politických stran a politických hráčů. Aby toho nebylo málo, tak se k tomu ale přidávají ještě skrytí hráči, jako jsou třeba úředníci Ministerstva zdravotnictví, kteří se bojí postihu za liknavost během pandemie. Legendární tiskovka, kde jsme slyšeli, že to není ničí vina, je jen špičkou ledovce. Mimochodem v době kolem té tiskovky byli úředníci na zdravotnictví tak vyděšení a ponížení, že někteří údajně obcházeli ostatní vlivné hráče a prosili, aby shodili vládu nebo aspoň ministra Blatného. Pozice některých z nich je silnější než pozice samotných ministrů či jiných mediálně známých hráčů. Zatímco Prymulu stál fotbal definitivně politickou kariéru, tak Jan Marounek z ministerstva odejít nemusel – proč tomu tak je a jakou roli v celé kauze má, se můžeme jen dohadovat, ale jen tak to asi nebude.