Jeroným Tejc, Marie Benešová, Jiří Zimola. Známé tváře a známí odpůrci premiéra Bohuslava Sobotky jsou mimo hru. Kdo bude další? Navenek může situace působit i s ohledem na pořadí na různých kandidátkách, že si předseda vybírá jen „svoje lidi“. Další pak tvrdí, že je to normální, a každý z těch lidí, kteří odcházejí, k tomu měli svůj důvod. Jaký je váš pohled na věc?

Je přirozené v každé straně a v každé zemi, že když jsou nové volby, část poslanců odchází a noví lidé přicházejí. Někteří lidé už nebudou kandidovat, ale nelze dávat všechna jména dohromady. Jiný důvod má Marie Benešová, jiný Jeroným Tejc, a pokud jde o Jiřího Zimolu, nemyslím si, že s politikou skončí. Jak víme, je na kandidátce ČSSD v jižních Čechách do Poslanecké sněmovny a má šanci být zvolen a pokračovat. Protože existuje usnesení, které zakazuje kumulaci funkcí, tedy být hejtmanem i poslancem, tak nebude hejtmanem, ale s největší pravděpodobností bude poslancem. Je to normální vývoj v každé straně. U každého jména je důvod trošku jiný. Já bych si přál, aby noví lidé, kteří přicházejí do Poslanecké sněmovny, byli silnými osobnostmi, a to se podle mého názoru bohužel neděje. I to je jeden z důvodů, proč se ČSSD nachází v průzkumech veřejného mínění kolem 15 procent, a ne na třiceti, kde by měla být.

Přidám i reakci politologa Zdeňka Zbořila, který současnou strategii ČSSD přirovnal k jízdě na tygru a popsal: „Nejdříve decimovat stranu a zničit její popularitu a potom vyhrát volby.“ Když říkáte, že chybějí silné osobnosti, není to i tím, že když lidé vidí, že oponenti odcházejí, mohou mít obavy z toho říci svůj názor a pak se jen stěží mohou jako silná osobnost projevit. Jak situaci vnímáte vy coby sociální demokrat tělem i duší, jak říkáváte?

Myslím si, že sociální demokracie, i když měla 30 procent, měla několik slabin. Jednu velkou má neustále, a to je personální politika. ČSSD si nedokáže vytvořit okruh lidí, kteří by měli sociálnědemokratickou hodnotovou orientaci, byli politicky, mediálně i odborně silní, aby na každé portfolio ve vládě měla několik kvalitních lidí, po kterých by mohla sáhnout jak do vlády nebo do volební kampaně, aby přitáhli voliče. To bohužel neměla a nemá dodnes. Naopak situace budí dojem, že lidé, kteří jsou schopní buď pod tlakem, nebo sami dobrovolně jako například Jeroným Tejc, odcházejí. To je pro ČSSD škoda. A to je také jeden z hlavních důvodů, že není ČSSD na třiceti procentech, ale na patnácti, jak už jsem říkal.

Mohli bychom rychle ukázat, kdo za to může. Ale je to tak snadné?

Je to v genech české politické kultury, která se nevyhýbá ani sociální demokracii. Když se objeví někdo, kdo vyčnívá, okolí toho člověka zadusí a ušlape. To je problém celé naší společnosti.

Na Facebooku jste zmiňoval s odkazem na své vyjádření z roku 1994 svůj názor na referendum v ČSSD. Nevidíte v něm smysl a domníváte se, že by měla mít strana vlastního kandidáta. Ale v referendu se členové vyjádří demokraticky, sami mají prý rozhodnout, koho chtějí podporovat…

Samozřejmě že vnitrostranické referendum je demokratický institut, a přál bych si, aby skutečných referend bylo více. Například když se tvoří kandidátka, aby se na stůl dala jména a členové, případně sympatizanti si ze jmen mohli vybrat, a ne aby kandidátku tvořili okresní nebo krajští bafuňáři. Pokud jde o prezidentskou volbu, dávalo by to smysl, pokud by ČSSD měla své vlastní kandidáty. Ale pokud je nemá, nevidím sebemenší důvod pro to, aby členové ČSSD hlasovali, zda chtějí pana Drahoše, Horáčka nebo kohokoli jiného. Vůbec mi to nedává smysl a akorát to ukáže na slabost a neschopnost strany připravit si dlouhodobě dopředu silného, volitelného prezidentského kandidáta. Na to jsem chtěl poukázat na Facebooku, když jsem přetiskl článek, který jsem napsal v roce 1994, že ČSSD, pokud chce být silnou stranou na české politické scéně, musí si dlouhodobě vybrat vlastního prezidentského kandidáta. Že strana vlastního kandidáta nemá, je velká chyba.

Pojďme k zahraniční politice. Po středečním jednání ministra zahraničí Rexe Tillersona v Moskvě lze očekávat nějaký zásadní efekt?

Fronty v syrském konfliktu jsou dané. Ruská federace podporuje Bašára Asada, Spojené státy, západní země sunnitské země Perského zálivu, Turecko podporuje někoho jiného. Navzdory jednomu bombardování jsou určitá pravidla v konfliktu, která jak Ruská federace, tak Spojené státy dodržují, protože syrský režim s podporou ruského letectva má kontrolu nad vzdušným prostorem na západě země, Spojené státy se spojenci nad východem a jsou určitá pravidla, aby nedocházelo k nějakým nehodám nebo konfrontacím, a myslím si, že to bude potvrzeno. Konflikt v Sýrii bude bohužel pokračovat dál, je tam tolik účastníků, že není jednoduché najít řešení. Nemyslím si, že by se konflikt vymkl Spojeným státům nebo Rusku z rukou, aby zapříčinil větší konflikt mezi těmito mocnostmi. 

Průzkumy veřejného mínění naznačují, že rozhodnutí Donalda Trumpa vytrestat syrského prezidenta Bašára Asada za údajný chemický útok přineslo snížení už tak bídné popularity Trumpa o dvě procenta a aktuálně činí 40 procent. Další operace v Sýrii schvaluje jen mizivé procento Američanů, přičemž vojenské akce v zahraničí mají nyní jejich historicky nejnižší podporu. Jak vysvětlit, že raketový útok na jednoho z nejbrutálnějších diktátorů mu nepřinesl politické body? V čem je problém?

Odpor vůči Donaldu Trumpovi je mezi americkou veřejností mnohem hlubší a širší a v celé řadě témat. Ani takováto akce, která by normálně vyvolala podporu prezidenta, a viděli jsme to například u George Bushe mladšího v souvislosti s Irákem, efekt neměla. Americká veřejnost si pamatuje, jaká byla volební hesla: žádné konflikty, kritizoval Baracka Obamu za Irák, Sýrii. Najednou veřejnost vidí, že Donald Trump otáčí, a nevěří mu. Neví také, co bude dál, co tento nevypočitatelný člověk udělá, jaká je strategie vůči Sýrii, Iráku, koneckonců i ve vztahu k Ruské federaci. To Donald Trump ani jeho administrativa doposud nepředložili.

Milan Syruček říká, že na pozadí událostí, které sleduje celý svět, mohou probíhat zásadní jednání a vždycky nějaká viditelná silová akce byla náznakem toho, že v zákulisí se děje něco jiného. „Pokud je Trump rozhodnut po šesti letech mlčení Bílého domu znovu navázat na tradici osobních schůzek hlav států obou zemí, akce v Sýrii či kdekoliv jinde, navíc ještě prezentovaná jako odveta, tomu nemůže zabránit,“ uvedl novinářský nestor. Co si o tom myslíte? Může odveta za chemický útok být jen krycím manévrem? Objevují se alarmistická prohlášení, že jsme na pokraji třetí světové války…

Já tam žádný krycí manévr nevidím. Spíš nevypočitatelnost, nepředvídatelnost kroků ze strany Trumpovy administrativy. Nepředpokládám, že dojde k nějakému hlubšímu konfliktu. Ani nepředpokládám, že se USA budou nějak silněji angažovat v Sýrii například tak, že by tam poslaly pozemní vojsko. K tomu není ve Spojených státech vůle po dlouholetých nekonečných zkušenostech v Afghánistánu či Iráku. Chybí mi strategie jak ze strany Spojených států, tak ze strany Ruska. Když si odmyslíme podporu Asadovu režimu, stále chybí strategie k cílovému řešení situace v Sýrii. Nepochybuji o tom, že letos sunnitské mocnosti za podpory Spojených států dobijí město Rakká. Saúdská Arábie a Turecko s podporou Spojených států budou kontrolovat východ území, Asad západ a pak bude potřeba najít diplomatické a politické řešení celé situace, a to se zatím nerýsuje. I přestože došlo k použití chemických zbraní, což je naprosto odsouzeníhodné, odporné a přes americký úder, nepředpokládám, že by konflikt eskaloval v širším měřítku. 

Prezident Miloš Zeman zdůrazňuje nutnost prošetření chemického útoku, který je připsán syrskému režimu, ale jednoznačně se nevyjádřil. Zazněly už reakce, že teď naštval v podstatě jak americkou, tak ruskou stranu. Promítne se nějakým způsobem tento jeho postoj při návštěvě Bílého domu?

Pokud jde o tento případ, nevidím moc velké rozdíly mezi reakcí českého prezidenta a reakcí státníků zemí Evropské unie. Samozřejmě odsouzení použití chemických zbraní. Pokud jde o vztahy Miloše Zemana ke Spojeným státům nebo Ruské federaci, vím, že se v Česku na sociálních sítích o tom stále mluví, ale nepřeceňoval bych to. Česká republika při vší úctě nemá takovou váhu v mezinárodních vztazích, aby je mohla ovlivňovat. Nejsem si jist, zda Donald Trump a Bílý dům vůbec registrují, co český prezident v této souvislosti říká.