Za Fialovy vlády navyšuje Česká republika svůj dluh každý den zhruba o dvě miliardy a při tomto kvapu zadlužování se dostaneme během několika dní tam, kde bychom měli být až koncem roku. Udivuje vás klid, bohorovnost či nečinnost ministra financí Zbyňka Stanjury?

Není tajemství, že veřejné finance nejsou dlouhodobě v dobrém stavu, a tedy že se nutně a nezbytně musí šetřit, což nikdy není snadné. Především záleží na vhodném načasování, velikosti a struktuře škrtů, souhrnně pak na promyšlenosti postoje a trajektorii vývoje, což – zdá se – chybí. Ekonomický propad jde bohužel na vrub liknavosti vlády, která je vysoce politická, ale málo odborná. Nabízená řešení se tak dají povšechně vytvarovat na tři koncepce: prošetřit, prodanit a prokecat!

Za bolševika se humorně glosovalo: ústřední výbor musel zvýšit ceny chleba, ale kompenzuje to zlevněním lokomotiv; i dnes je růst cen kompenzován politickou marnotratností politiků, ale třeba i argumentem o nezbytnosti koupě nejmodernějších vojenských prostředků – žádné překvapení – dvě procenta na armádu, ať na to máme, nebo nemáme. Předvolební daňová reforma vytratila ze státního rozpočtu sto miliard korun, které dnes zoufale chybějí – vše v zájmu volebního úspěchu soutěžících ANO a ODS. A tak je dnes především potřeba si uvědomit zavedenou praktičnost: když bankrotuje firma, tak se ještě před snižováním platů a propouštěním dělníků nejprve vymění management. A zejména pak samotný ředitel. Jak logické.

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala před časem po kontrole hospodaření státu prohlásil, že země zdegenerovala z tržní ekonomiky na dotační. Dá se předpokládat, že by vláda mohla nějak do takto pokřivené ekonomiky zasáhnout?

Odhaduje se, že celkově máme téměř 800 dotačních titulů, ať už národních či evropských. A co je podstatné, často se vynakládají na úplné pošetilosti a někdy ani nevíme, kam odtékají. I tam, kde dáváme dotační peníze na zdánlivě rozumné věci, se musíme zabývat tím, kolik stojí to samotné přerozdělování peněz. Od vzniku záměru něco konkrétního přidělit až po konečnou dotaci stojí nějaký úředník kontrolující, jestli byla, nebo nebyla litera naplněna a jestli se předpoklady, na které se ta dotace dávala, vůbec naplnily.

Už jen samotný proces se tak stává živnou půdou pro ne-ekonomiku (úplatkářství). Americký prezident Ronald Reagan kdysi parafrázoval, že dokud se něco hýbe, tak to zdaňte, a pokud se to i přesto pořád pohybuje, tak to zregulujte. A teprve až se to přestane hýbat, tak to začněte dotovat. U nás se dotuje všechno, ať se to hýbe, či nehýbe, hlavně když to má nastavenou ruku…!

Ekonomie je respektovaná věda a je podivné, že této vědě se zjevně nikdo z našich politiků pořádně nevěnuje, i když máme nejrůznější NERV a podobně. Může i to být důvodem, proč česká ekonomika na rozdíl od většiny unijních zemí neroste?

Nejsem ekonom, ale mám rád teorie. Tak jako ve fyzikálních procesech se děje zákonitě zauzlují a zacyklují, tak i v kapitalismu se střídají období ekonomického růstu a hospodářské stagnace či propadu. Má to i svůj očistný efekt, posílá to do bankrotu málo efektivní podniky, mění to strukturu a skladbu ekonomiky, vede k vynalézání nových postupů a finálně to obvykle vede také k dlouhodobému růstu.

Nedávno ekonomka Naomi Kleinová zavedla termín šoková doktrína, čímž popisuje vzestup tzv. kalamitního kapitalismu. Přírodní katastrofy (epidemie) či světové války (Ukrajina) zapříčiňují obrovské pohromy, které se ale stávají spolutvůrcem rozmachu právě v důsledku té kalamitní ekonomiky. Zatímco postižení se vzpamatovávají z otřesů, národní a nadnárodní kapitál už okupuje opuštěné prostory, a i když se každý snaží přiživit, jak nejlépe umí, vede to k obrození. Postiženými se ale stávají obyčejní lidé a jejich každodenní hospodaření. Vlády si musejí být této jsoucnosti vědomy a musejí se naučit špatným věcem předbíhat a je předpovídat – prostě musejí najít umění vládnout. K tomu jsou potřeba zaujatí ekonomové a ekonomické instituce, kterým by politici měli důvěřovat, když už nejsou právoplatnou součástí vlády.