Historička Eva Doležalová pro Lidové noviny řekla: „Karel by o sobě nikdy neřekl, že je Čech. Považoval se za otce svých národů a za českého krále. Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království.“ Co si o tom myslíte? Je to tak? Co říkají prameny?

Karel IV. o sobě napsal, že je Čech ve svém vlastním životopise, když popisoval, jak se po svém návratu do vlasti v roce 1333 musel znovu učit svůj mateřský český jazyk, který za dlouhého pobytu v cizině zapomněl, protože byl odvezen jako sedmileté dítě. Doslova pak říká, že se brzy naučil česky mluvit i psát „jako každý jiný Čech“. Ve střední Evropě už ve čtrnáctém století byla národnost stejně jako dnes otázkou osobní volby. Při této příležitosti je vhodné připomenout, že v posledním článku své Zlaté buly z roku 1356 vyžadoval, aby se děti světských říšských kurfiřtů (volitelů římského krále – pozn.red.) kromě rodné němčiny povinně naučily česky, češtinu tak povýšil na diplomatický jazyk.

Je pravda, že ve středověku neexistovala národní identita a vztah k jazyku? Co Dalimil, Hus? Je národ konstruktem 19. století? Například známý badatel Miroslav Hroch si to nemyslí. I František Kutnar hledá národní kořeny mnohem dříve...

Popírání národní identity ve středověkých Čechách odporuje výsledkům historického bádání. Kromě Miroslava Hrocha a Františka Kutnara se tímto důležitým tématem zabýval František Šmahel, který shrnul své názory ve druhém vydání své knihy Idea národa v husitských Čechách (2000). Píše v ní o českém středověkém nacionalismu, který byl překvapivě podobný nacionalismu modernímu. Obsahoval totiž všechny prvky, které jinde nalézáme až v 19. století: sebeidentifikaci národa na jazykovém základě, silně xenofobní obecně rozšířené protiněmecké uvažování, zemský patriotismus a uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa. Středověké národní vědomí se v českém prostředí rodí už na sklonku 13. století.

V době Karlově zesiluje a dostává nové dimenze – čeština byla po italštině a francouzštině třetím národním jazykem, do něhož byla přeložena Bible – a svého vrcholu dosahuje v době husitské. Češi představují národ, který od konce 13. století nikdy nepřestal existovat, nejsme konstruktem předminulého století, jak se nám snaží namluvit historici vycházející z teze Arnošta Gellnera: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně“.

Co říkáte takovým názorům, že by dnes byl Karel IV. zastáncem Evropské unie a evropského státu? Nebylo postavení českého království v rámci Říše suverénní dle principu „král je císařem ve svém království“ („rex imperator in regno suo“)?

Karel IV. považoval České království za základnu své rodové moci, takže se snažil dostat je na přední místo v rámci Říše římské. Vytvářel z nich velmi privilegovanou část většího celku. Proto si v pohřebním proslovu Vojtěcha Raňkův vysloužil titul Otce vlasti, naopak už v 15. století mu Enea Silvio Piccolomini vyčítal, že Říši zanedbával. Němečtí historici jej proto hanlivě nazývali popským císařem nebo otčímem Svaté říše římské národa německého. V mocenských záležitostech byl realista a pragmatik, takže věděl, že nejdůležitější je to, co mu patří, nikoli to, kde oficiálně vládne.

Jaký byl vztah Karla IV. ke sv. Václavu a přemyslovské tradici?

Karel IV. od samého počátku své vlády vědomě navazoval na koncepci přemyslovského státu. Manifestačně se hlásil ke svým královským předkům z matčiny strany, ke slovanskosti a starobylosti dynastie. V důležitých státních listinách vždy vyzdvihoval svou rodovou a ideovou sounáležitost s Přemyslovci. Svatému Václavovi „věnoval“ novou královskou korunu a jeho kult spojil s uctíváním Karla Velikého. Nesl jména obou světců a snažil se také – nejen symbolicky – navázat na přemyslovskou a karlovskou dynastickou politiku.

V zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, který nevešel v platnost, se píše: „Pohanům či Saracénům naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě, na svých polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“ Co si o tom myslíte? Byl Karel IV. xenofob, nebo realista?

Náš nejslavnější vladař byl moudrý a předvídavý muž. Dobře věděl, že v jeho době soužití dvou zmíněných univerzalistických náboženství není možné. Dnes nejspíš také ne.

Ve stínu Karla je jeho otec Jan Lucemburský i jeho dva synové, kteří usedli na český trůn. Je to oprávněné? Můžete případně zmínit i některé jejich klady?

Řekl bych, že všichni tři – Jan Lucemburský, Václav IV. a Zikmund v očích historiků doplatili na srovnávání s Karlem IV.. Jan vynesl Lucemburky na více než sto let na vrchol evropské politiky. Václav IV. byl jedním z nejdéle vládnoucích českých panovníků, milovník umění a vzdělanec. Čelil nahromaděným problémům, které by nezvládl ani jeho otec. Zikmund Lucemburský získal kvůli upálení Mistra Jana Husa v Čechách horší pověst, než si jako schopný panovník zasloužil.

Jaký je dle vás hlavní odkaz, dědictví a poselství Karla IV. českému národu a čeho z toho bychom se měli držet?

Karel IV. dokázal během své vlády povznést České království na jedno z nejpřednějších míst v tehdejší Evropě. Ukázal tak potenciál, který naše země a její lid v sobě má. Navázal na to nejlepší z domácí tradice a předvedl názorně, že nejprve je nutné zvelebit svou vlastní zem, aby mohl pomýšlet na evropskou politiku. Na jeho dobu a na něho samotného můžeme být i po sedmi stoletích, které uplynuly od jeho narození, pyšní. To bychom se měli snažit napodobit i dnes.