Veřejný prostor se zaplnil informacemi o festivalu Prague Pride, nejlepší akci týdne, jak byla jedním médiem označena. Přijde na ni řeč i při vašem běžném styku s farníky? A v jakém smyslu?

Domnívám se, že jde více méně o pražskou záležitost a obecný lid jinde festival příliš neřeší. Nejenom kvůli tomu jsem raději jako Pražák v jiných menších městech, protože mají mimo jiné blíže k přírodě. Nevím, v jakém stylu se bude letos předvádět pochod Prague Pride, ale mnozí mí stejnopohlavně orientovaní farníci jej považují za přehled kýče, sexuální nevázanosti a obscénní sprostoty, jak jsem již uvedl v dřívějším rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Vždyť tito lidé mají často naopak velký vkus a umělecké nadání, a proto právem tvrdí, že tyto akce celé věci naopak škodí.

Pořadatelé tvrdí, že jde o lidskoprávní festival pro všechny, jimž záleží na svobodě, rovnosti, lidské důstojnosti nebo i klimatické krizi. Jsou právě toto hodnoty, které jsou pro Prague Pride a akce s ním spojené charakteristické?

Lidskoprávní otázku nelze redukovat na otázku prožívání sexuality člověka, kde žádná rovnost a dokonce ani svoboda nikdy nebyly, nejsou a nebudou. Ve vášni člověk není úplně svobodný. Sexualitu je třeba se také naučit ovládat a vychovávat. Etika v sexualitě zásadně chybí a nelze jí oddělovat od předávání života. Ohledně klimatu nejsem odborníkem a jistě je třeba o stvoření pečovat. Rozum se mě ale ptá, jak mohu vědět, jak bude za 50 let, když neumím předpovědět pořádně ani počasí, které bude za měsíc?

Ředitelka festivalu Kamila Fröhlichová označuje tradiční rodinu za „chiméru“ a navíc diskriminační instituci, v jejímž rámci jsou na svých právech kráceny nejenom ženy, ale i děti. Podle ní nejsou tradice nic přirozeného, co prochází generacemi a postupně se buduje, ale jsou vymýšleny za určitým účelem, a „tradice je tedy potřeba časem revidovat a rozhodnout, zda ještě stále slouží původnímu cíli, nebo jsou už jen reliktem doby“. Čím byste jí oponoval a není opravdu trendem nynějšího světa tradice bořit?

Paní ředitelka naopak nemá úctu a respekt k jinakosti, měla by se učit tomu, co sama požaduje. Děti přece bez spojení ženské a mužské pohlavní buňky nevzniknou. To nás učili i za komunistů v 7. třídě základní školy. Ideální pro to je pak rodina, a ne laboratoř. K potřebě ženského (matky) a mužského (otce) prvku při výchově dítěte vám podají dostatečné informace dětští vývojoví psychologové a psychiatři. Výjimky potvrzují pravidlo. A tradice je předávání ohně, ne uctívání popela.