Symbolicky na Den učitelů vyrazily stovky pedagogů, doktorandů a studentů humanitních oborů vysokých škol demonstrovat za vyšší platy. Vadí jim, že berou stejně jako nekvalifikovaní pracovníci. Máte pro ně pochopení? Nebo byste jim namítl, že výše kvalifikace není rozhodujícím kritériem pro odměnu za práci, ale potřebnost či prospěšnost vykonávané práce pro společnost? Nebo to vidíte úplně jinak?

Po celou dobu mého ministrování na mně pokřikovali kolegové z vysokých škol, že už mám prezidentu Zemanovi předložit seznam profesorů ke jmenování. A já to udělal až dva dny před ukončením mého ministerského působení. Protože jsem si nedovedl představit, že budu stát v historické budově Karolina a všem stejně koukat do očí a třást rukama. Navíc bych se tím aktivně zúčastnil debaty mezi prezidentem Zemanem a bývalým ministrem školství Fialou, která nešla k podstatě problému. A prezidenta Zemana se nepodařilo do věcné debaty vtáhnout, což nikoho znalého jeho osobnosti celkem nepřekvapuje.

Pak jsem psával složité polemiky, jak by se měla napravit kvalita profesorské profese na vysokých školách. Ani je radši nebudu citovat, číst je nemá smysl, čas je zavál. Pokud jde o humanitní obory, generace profesorů vzešlých z kotelen, kteří byli šťastni, že konečně mohou celé dny trávit v knihovnách a posluchárnách a mohou se konečně věnovat svému oboru, odešla.

Jací jsou ti, co přišli po nich a teď by měli být tahouny vzdělanosti?

Současní profesoři zahrnují například tyto typy: 1) Vyučující co největšího počtu studentů, na humanitních fakultách. 2) Excelentní vědci plnící kritéria vysoké citovanosti bez ohledu na různé dopingové (pardon, publikační) aféry, jejichž snahou je, aby studenti zejména pracovali na jejich projektech a nekladli zbytečné otázky, zejména na přírodovědeckých fakultách. 3) Vysoce kvalifikovaní státní úředníci, zejména na lékařských fakultách, kteří legitimují medicínské postupy, o nichž vyučují v kursech dalšího vzdělávání. 4) Profesoři na technických fakultách a univerzitách, často s vlastní firmou nebo kanceláří.

Pro laickou veřejnost bych je přirovnal k těmto kategoriím: instruktoři v praktických kursech, špičkoví sportovci, vysoce kvalifikovaní státní úředníci a odborníci s těsným napojením na praxi. Tím nechci vůbec říci, že tato typologie je vyčerpávající. Ale na druhou stranu systém k těmto typům činností směřuje a těžko se těmto rolím vyhýbá.

Nespletu se, když si tipnu, že profesoři v některých z vámi uvedených kategorií si mohou přijít na velmi slušné peníze?

Mezi profesory se vyskytují naprosté špičky odměňování, jako byla kdysi děkanka Kohoutková na Fakultě stavební ČVUT s roční odměnou 3,7 mil. korun. Abych předešel zbytečným osobním polemikám, i já jsem jako profesor produktem tohoto systému. Přestože jsem v době svého profesorského řízení splňoval některá kritéria i na 600 %, ještě dnes doháním to, co bych považoval za podmínku profesorství na technické vysoké škole. Už mi zbývá jen mít za sebou vlastní úspěšnou firmu, konstrukční kancelář nebo ateliér. A obdivuji kolegy, kteří se zařazení do systému vyhýbají, a přesto zůstávají na vysokých školách.