V první části našeho rozhovoru jsme si povídali hlavně o Spojených státech, jakým vývojem procházejí, co znamenají pro ostatní svět. Když jste hovořil o tom, že politika má dnes jen dva póly a na jednom z nich jsou strany, které dají každému populisticky všechno, zmínil jste hnutí ANO v Česku. Nynější vláda tvořená pěti stranami zase drží lidi pěkně zkrátka. Neměla by přece jen pro vlastní občany dělat něco víc?

Přiznám se, že na politiku se dívám z pohledu neurologa, tedy s tím, jak funguje lidský mozek. Myslím, že to není od věci; dokonce izraelsko-americký psycholog Daniel Khaneman dostal Nobelovou cenu za ekonomii proto, že dokázal, jak tradiční ekonomické rovnice typu Johna Stuarta Milla jsou podmíněné psychologickými faktory společnosti. Dnes vidíme, jak čistě ekonomické rozvahy zůstávají velice diskutabilní – dva respektovaní ekonomové či deníky mají na stejnou otázku naprosto odlišné stanovisko. Nedávno jsem četl, že bychom neměli tak vysokou inflaci, pokud by u nás platilo euro, zatímco hned na to jsem četl pravý opak. Když už jsme u té inflace, to pozoruhodné pro mě je, že máme inflaci, která je dvojnásobná proti průměru EU. Důvodem zřejmě je, že jsme žili nezodpovědně, nad rámec našeho standardu. Neustále se rozdávaly bonusy, odměňovaly se neúspěchy, zvyšovaly se platy víc, než bylo rozumné. Místo, aby se investovalo do infrastruktury, školství a podobně se rozdávaly peníze firmám za to, že přišly o zisky, rodinám za to, že měly děti. Ceny tak zůstaly vysoké, počínaje nemovitostmi a konče oděvy, které jsou mnohonásobně vyšší, než jsou v Rakousku nebo v Německu. Takže když přišla inflace, naše startovní pozice byla uměle nadhodnocena, bez dostačující podpory pracovního trhu a jeho efektivnosti.

Inflace se zvolna rozjížděla v loňském druhém pololetí, ale v tuzemsku nevídanou rychlost nabrala až letos. Těm, kdo mluvili o Babišově drahotě, vylézají oči z důlků nad Fialovou drahotou. Nebo ten domácí vliv při pohledu za hranice zas až tak velký být nemusí?