Během 33 let, které Leonid Rešetnikov odsloužil v ruské rozvědce, u něj došlo ke zvratu světonázoru, kdy se tento generálporučík stal hluboce věřícím, což nejspíš nebylo jednoduché utajit před vedením v podmínkách sovětské rozvědky. Došlo k tomu ale na počátku 80. let, kdy už zaznívaly první náznaky uvolňování a blížící se „perestrojky“. Z časů rozvědky mu ale zůstala láska k Rusku a silná intuice, která mu pomáhá se dobře orientovat v procesech probíhajících v Rusku. Právě o dění ve východní velmoci a jejím vztahu k okolním zemím, včetně naší, se doktor Rešetnikov přijel podělit do Prahy, kde se setkal jak s českými politology, tak i s politiky a další odbornou veřejností.

Po ukončení činnosti v  rozvědce přešel jako ředitel do Ruského ústavu strategických studií. „Náš institut dodává podklady, studie a názory přímo Vladimiru Putinovi,“ řekl na semináři Rešetnikov. Dodal ale, že na úřadu prezidenta je institut zcela nezávislý a podle slov ředitele si proto může dovolit hlavě ruského státu dodávat i stanoviska, s nimiž prezident nemusí souhlasit.

Co Vás vlastně přivedlo do řad rozvědky?

Tak za prvé, v Bogomolovském institutu (Institut ekonomiky světové socialistické soustavy AV SSSR), kde jsem dva roky (do r. 1976) pracoval, to bylo pro mne poněkud nudné. Měl jsem jako vědecký pracovník pouze dvoudenní povinnou účast na pracovišti. Pravda, v té době jsem pomohl manželce obhájit disertační práci, protože zatímco ona psala, já se staral o dceru. Jsem ale z podstaty hodně činorodý člověk, takže mě to moc nebavilo.

Druhým důvodem bylo to, že jsem měl vlastenectví v krvi už od dětství, jak se u nás říká, „už od nočníku“.

Prezident Putin před časem řekl, že ho vlastenectví naučila KGB. Bylo to ve Vašem případě obdobné?

Mě naučili milovat svou zemi tatínek a maminka. Byli to velcí patrioti. To jsem ostatně napsal i v úvodu své knihy – byli to opravdoví ruští lidé a velcí vlastenci. Vyrostl jsem v tom, stejně jako můj bratr i sestra.

Tehdy jsem byl přesvědčen, že se KGB zabývá bojem s nepřáteli naší země. Bylo to mé přesvědčení a upřímně a svatě jsem tomu věřil. Ono tomu tak vlastně ve skutečnosti bylo, protože mluvíme o tehdejším sovětském státu. A KGB proti nepřátelům tehdejšího státu skutečně bojovala. Tím spíše rozvědka. Ta nikdy nepůsobila uvnitř země, ale vždy za jejími hranicemi. Takže to vypadalo opravdu věrohodně. Kde jsou nepřátelé naší země? Samozřejmě, v zahraničí. A v tomto duchu jsme také pracovali.

Kde všude jste pracoval?

Za sovětské éry, v časech Brežněva a Andropova, jsem působil v Jugoslávii, zatímco po rozpadu Sovětského svazu, už v době Ruské federace, jsem působil v Bulharsku a Řecku.

Co ale bylo zajímavé, že všichni, kdo jsme pracovali v zemích socialistického tábora, jsme měli zákaz verbovat členy spřátelených komunistických stran a vedení. Proto se například naše práce v Jugoslávii soustředila výhradně na USA.

Říká se, že například v Londýně neměla sovětská rozvědka možnost působit ve větším okruhu, než bylo 20 kilometrů, a že pak tu štafetu přebírala rozvědka socialistického Československa.

Nevím, kde jste to slyšela, ale v zásadě je to pravda. Protože v některých zemích se kontrarozvědka, například i v Londýně, soustřeďovala především na rozvědku sovětskou. Proto také byla dohoda, že některé mise přebírala ať už československá nebo jiná zpravodajská služba a vykonávala to, co jsme my nemohli udělat, protože jsme byli tou pozorností kontrarozvědky omezeni. Byla to opravdu dobrá, řekl bych, bojová spolupráce a měli jsme velmi dobré vztahy. Mezi mými přáteli z těch dob byli i Češi.

Kdy jste vlastně začal mít pochybnosti o tom, že sloužíte správné věci?

Ty první pochybnosti se objevily počátkem 80. let. Pochybnosti o tom, že ten řád, kterému sloužíme, neprojde zatěžkávací zkouškou. Byly to tehdy jen první náznaky pochybností, které se ale přesně a konkrétně zformovaly už v polovině 80. let. V té době mi také pomohlo, že jsem začal nacházet víru.

Není tajemstvím, že jste hluboce věřící. Víte, v českých zemích je jen velmi obtížně pochopitelné, že pracovník KGB, tedy přesněji sovětské rozvědky, mohl být věřícím…

Víte, říká se, že cesty Boži jsou nevyzpytatelné. A všude má Bůh své stoupence. Dokonce se stávaly případy, že byli i mezi ochrankou gulagů (trestních pracovních táborů). Byli to, pravda, jednotlivci, ale přesto dokázali lidem pomáhat.

A co Vás na té cestě ovlivnilo?

Ovlivnilo mě i to, že nastoupilo pochopení a zklamání z komunistického řádu. Zjistil jsem, že komunisté nejsou.

Jak nejsou?

Nejsou, byli jen členové strany, ale skuteční komunisté nebyli. Je to ostatně i průkazné. Když v roce 1990 padla sovětská moc, neproběhla ani miniaturní demonstrace na její obranu, obhajobu. Nikdo do toho nešel. Zatímco, když padla carská moc, samoděržaví, lidé sice byli zmatení, ale ti, co byli proti tomu, se srotili u řeky Don, na Kubáni a bojovali v občanské válce celých 5 let. Obětovali své životy.

Z toho plyne, že tehdy existovala část národa, který odmítal přijmout tu novou, komunistickou moc. Ale v roce 1991? Všichni souhlasili. Padla, no tak padla. Zemřela, no tak budiž.

Myslím, že už v polovině 80. let bylo mnohým myslícím lidem jasné, co je to za vládu, moc. My, straníci, spíme na stranických schůzích a přemýšlíme, jak se odtud vypařit. Všechny ty řeči… Co k tomu dodat?

Kdy se to změnilo?

Když se začínají v hlavě rojit otázky. Kam jít? S kým? Jak kráčeli moji předci? Psal se rok 1980, a když jsem v Bělehradě procházel kolem pravoslavného kostela, spatřil jsem velkou skupinu stařečků a stařenek. Zastavil jsem se a naslouchal, protože jsem zaslechl ruštinu. Ale jakou ruštinu! Tu jsem slýchával snad jen od mé maminky, bez žargonu, bez dialektu, čistý starý jazyk. Slyšel jsem slova jako profesor, poručík, kadet… A tak jsem stál a přemýšlel. Tito lidé… Proč jsou tady? Proč oni, Rusové, jsou zde? Přesto, že jsou v zahraničí už 70 let, si uchovávají svou ruskost, uchovávají si jazyk, svou víru… Proč jsou oni tady a my tam? To jsou ty otázky počátku 80. let.

Víte, hodně záleží na zvídavosti lidského rozumu. Líná hlava se ničeho nedopátrá, nepůjde do žádného kostela… Jestliže je ale člověk zvídavý i zvědavý, pak nutně musí začít přemýšlet – co se vlastně stalo a co s tím dál?

Ve své knize popisuji, že když jsem přišel do církve, tak se mě řada lidí ptala: Proč jste přišel do kostela? Musel jste asi zažít nějakou tragédii? Žádná tragédie, tedy spíše jediná. Zřítila se moje země. Žádná jiná tragédie mě nepostihla.

Přesto, je to velký posun…

Člověk si začíná uvědomovat, že něco fungovalo tisíc let tak, a sedmdesát let onak. A jak jsme vůbec uchovávali tu zemi po dobu oněch 70 let? Cestou represí, likvidací lidí, občanskou válkou, tvrdou diktaturou, tvrdou kontrolou. Bylo to snad jinak? Ne, bylo to právě tak.

Ale i v těch tisíci letech byly přece války…

Ale samozřejmě, byly války, byly popravy, všechno bylo, ale zatímco tehdy to byly excesy, za našich dob to byla každodenní realita. Alespoň že v 70. letech přestali popravovat. Ale bylo dost jiných nesmyslností.

Koupil jsem svému bratrovi zájezd do Bulharska, ale úřady ho nepustily. Proč? Můj bratr nikdy nebyl ve straně. Pak si zavolali mého otce a říkají, Petře Kuzmiči, tvůj starší syn vyprávěl nevhodné vtipy. Ať si odpočine doma, aby dostal rozum. Takže jenom pro ty vtipy ho nepustili. Dokonce i to se kontrolovalo. A právě proto vznikaly otázky: kam jít, co dělat? Hodně jsem četl a právě některé knihy mi pomohly pochopit, že nepravoslavný Rus je mimořádně nepříjemný jev.