Spolkové parlamentní volby v Německu se letos uskuteční 17. nebo 24 září, jak by se těch cca osm měsíců před volbami dala zhodnotit/charakterizovat tamní politická scéna?

Hlavní politické strany začaly v tichosti přebírat témata AfD, vůči které se nadále hlasitě vymezují. Azylové zákony se zpřísňují, došlo k nějakým deportacím. Ve vztahu k podzimu 2015 si však nikdo v SPD či CDU netroufne říci, že otevření hranic byla chyba. Nadále se udržuje oficiální vysvětlení, že šlo o „humanitární nezbytnost“. Kdybych měl tuto situaci shrnout jedním slovem, tak „pokrytectví“.

Také je nápadné, jak širokým obloukem se obchází téma řeckých dluhů. V roce 2018, tedy rok po volbách, se má na mezinárodní úrovni řešit další pokračování „záchrany Řecka“. Špičky německé politiky odmítají prozradit předem, jak se k tomu postaví. Takový „bobřík mlčení“ ve mně vyvolává obavy, že pouze nechtějí podráždit voliče přiznáním, kolik to ještě bude německého daňového poplatníka stát.

Jak se vyvíjí vztah mezi předsedkyní Křesťanskodemokratické unie Angelou Merkelovou a šéfem sesterské Křesťanskosociální unie Horstem Seehoferem, jenž loni na podzim pohrozil, že pokud Merkelová nepřistoupí na stanovení limitu pro přijímání uprchlíků, nepodpoří ji ve volbách na kancléřku, což by byl zlom v desítkách let trvající tradici CDU a CSU mít společného kandidáta?

O Seehoferovi se říká, že „skočí jako lev, ale dopadne jako kožešinová předložka“. Jinými slovy, že ty jeho hrozby jsou plané.

CSU zatím na myšlence limitu pro žádosti o azyl trvá, ale Angela Merkelová je v tomto odhodlána ukázat, že bude mít poslední slovo. Zatím si neumím představit, že by couvla.

CSU je taková strana chytrých, ale opatrných bavorských sedláků. Roztrhnout se s CDU, to by vyžadovalo duševní radikalismus, který jim není vlastní.

Při únorové volbě by se novým německým prezidentem měl stát ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Tohoto sociálního demokrata, podle průzkumů veřejného mínění nejpopulárnějšího politika Spolkové republiky, nakonec podpoří i CDU, která tak nepostaví s CSU vlastního kandidáta. Co tato dohoda znamená a co může jejím účastníkům přinést?

Steinmeier je kandidát z nouze. CDU ve svých kruzích prostě nedokázala najít nikoho, kdo by byl ochoten ten úřad „riskovat“, a přitom se líbil Angele Merkelové. To je, bohužel, další důkaz toho, že současná kancléřka zbavila stranu všech osobností, které by jí mohly konkurovat. Teď musí vzít zavděk sociálnědemokratickým kandidátem.

Jinak se domnívám, že jde rovněž o přípravu na další čtyři roky velké koalice. Německo jaksi přestalo být schopné generovat ideově vyhraněné vlády, tedy pravicové či levicové.

Steinmeiera ve zbývajících měsících do voleb nahradí v čele německé diplomacie Sigmar Gabriel. Jak se vysvětluje jeho rozhodnutí nekandidovat na podzim na kancléře a skončit v čele SPD, kterou vedl od roku 2009?

Sigmar Gabriel je neoblíbený u voličů i u spolustraníků. Účast SPD ve vládě nedokázal prodat lidem jako úspěch. Preference strany za posledních pět let poklesly, na vítězství si nemůže dělat naději, dokonce ani na udržení současných pozic ne. Vlastně se to dost podobá situaci, ve které je u nás ČSSD s předsedou Sobotkou.