Hradní zahraničněpolitický expert Hynek Kmoníček tvrdí, že v migrační krizi jde Evropě o existenci. A není sám. I Donald Tusk hovořil o možnosti rozpadu EU coby pravděpodobnějším, než kdy jindy. Tak tedy: Schengenský prostor, euro a EU jako taková. Čemu z toho hrozí rozpad, rozklad, významné okleštění? 

Já bych ráda oddělila dvě věci. Jednak zcela správné varování Hynka Kmoníčka, že dnešní krize EU není jen tak nějakým běžným dohadováním se, ale jde o zachování dlouhodobé existence Evropy. Ovšem evropští politici se podle toho nechovají, neuvědomují si závažnost situace a jsou laxní. Na druhé straně evropští politici každou chvíli straší, že pokud nepřijmeme jimi prosazované řešení, tak hrozí rozpad EU (například pokud nepřijmeme uprchlické kvóty) – na to už jsem alergická, protože jejich návrhy jsou často neskutečně blbé. 
A teď ke konkrétním ohrožením. Ano, schengenskému prostoru hrozí výrazné omezení, pokud se urychleně nezastaví proud migrantů. Euro nevidím v bezprostředním ohrožení, ačkoli se domnívám, že pro některé zejména jižní státy není vhodné, jak ukázala krize z minulých let. 

Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro některé požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?

Ačkoli jsem kritická k fungování EU, je nezodpovědnost si myslet, že rozpad EU by byl požehnáním. Země Evropské unie jsou natolik provázané, že rozpad Evropské unie by se projevil výrazným poklesem hospodářské aktivity a tím i zaměstnanosti. Co si ovšem dokážu představit, je lepší fungování Evropské unie. Evropu demokratičtější, Evropu transparentnější, Evropu budovanou zdola zájmy lidí a nikoliv zájmy velkých firem či bank. Nebojím se, že bychom se stali „kořistí Ruska“ – to je nesmyslné strašení některých evropských politiků, o kterém jsem mluvila v předchozí otázce. Objeví se vždy, když jim dojdou argumenty. Je smutné, že se k podobnému strašení uchyluje i český premiér. 

Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Chtějí výstup svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíc? 

Brusel by se měl v prvé řadě obávat toho, že nemá kontakt s lidmi a není schopen jim naslouchat. Např. díky Lisabonské smlouvě zavedl evropské občanské iniciativy, které měly dát možnost občanům podílet se na vytváření legislativy EU, ale všechny návrhy těchto občanů buď ignoruje (Stop TTIP – podpořilo skoro 3 miliony lidí), nebo je hází pod stůl (Právo na vodu – skoro 2 miliony podpisů). Lidé rozdávají ve volbách karty a politici podle nich musí hrát. Nemůžeme přeci „bránit“ demokracii tím, že stejně jako německý ministr financí naznačíme, že volby nemohou měnit politiku země. Osobně se mi sice nezamlouvají strany, na které narážíte, ale s nimi je zapotřebí se utkat ve volebních kláních v jednotlivých členských státech. 

Liberálně orientovaní pozorovatelé vybízejí k začlenění co největšího počtu migrantů do Evropy, „jestřábi“ naopak varují před nepokoji či občanskou válkou, kterou „neevropané“ v Evropě vyvolají a před kriminálními a sociálními problémy. Zaměstnavatelské svazy považují imigraci za produktivní, někteří ekonomové však varují, že pracovních míst, hlavně nekvalifikovaných, bude v budoucnu ubývat a imigranti budou zátěží. Tak co je tedy v tomto směru  pro Evropu dobré?

Nesdílím vítací kulturu, která se naivně raduje z příchodu uprchlíků do zemí EU. Ani není pravdivé tvrzení, že potřebujeme v EU novou pracovní silu. Nás naopak čeká velmi složité přizpůsobení novému trendu tzv. průmyslu 4.0, které bude znamenat znatelný úbytek pracovních míst na méně kvalifikovaných pozicích z důvodu nového nástupu robotizace.
Nicméně nesmíme v sobě potlačit lidskost. Je třeba pomoci lidem, které vyhnala válka z domovů, ale je třeba pomáhat, co nejblíže místu konfliktu, aby se mohli vrátit do svých domovů po skončení války. Je třeba zajistit důstojné podmínky v uprchlických táborech.
 
Situace v Evropě ve věci imigrantů se začíná vyhrocovat – zatím jen v Řecku, na řecko-makedonské hranici a částečně v Rakousku a Bavorsku, které hovoří o přivírání hranic. Slýcháme o humanitární katastrofě, ale i o bezpečnostních hrozbách ze strany migrantů, mezi kterými mohou být vycvičení vojáci či teroristé. Co v celé věci spatřujete vy?

Já vidím hlavně chyby v zahraniční politice, důsledky bezhlavého vojenského jednání některých států NATO, nedostatečně efektivní rozvojovou pomoc a trestuhodně špatnou poválečnou rekonstrukci některých států. Osobně vidím největší problémy EU a i jednotlivých členských států v pozdní reakci, v neschopnosti se dohodnout, v nátlakové politice, ve svalování viny na druhé.

Uprchlická krize už trvá skoro rok. K nám zatím uprchlíci nechtějí, někteří analytici ovšem straší, že série uzavírání hranic by to mohla změnit. Slýcháme o nelidském přístupu Čechů, kteří uprchlíky masivně nechtějí. Jak to celé pro náš národ dopadne? Jak obstojíme?

Samotné zavírání hranic nezpůsobí, že by se k nám začali hrnout uprchlíci, ale v případě nějakého vyostření situace v Německu by se mohlo stát, že by se například odmítnutí migranti snažili dostat na naše území. Vláda na to musí být připravena a v případě potřeby zajistit ochránu našich hranic.  Já si nemyslím, že Češi se chovají nelidsky – lidskoprávní organizace a ombudsmanka zveličují problémy, které nevyhnutelně přicházejí, když se nečekaně objeví větší množství uprchlíků v uprchlickém zařízení či na hranicích. V České republice se integrovaly stovky tisíc Vietnamců a Ukrajinců a žádné napětí to nevyvolávalo. Češi mají oprávněný strach z nové neznámé muslimské migrace, ale ani tento strach nám nesmí bránit v racionální debatě ve velmi citlivém tématu. Takže doufám, že se v debatách vyhneme emocionálním výkřikům, které k racionalitě mají daleko. 

V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci „plánu B“ mohli obsadit části Sýrie. Kde je pravda? A hlavně, kde je budoucnost válkou ničené Sýrie?

Budoucnost Sýrie vidím v nezávislém unitárním sekulárním státu, do kterého se navrátí jeho občané a budou společně pracovat na mírovém rozvoji země. Sýrie je nešťastný propletenec zájmů několika velmocí a to dělá řešení situace neskutečně těžké. Ustoupit budou muset všichni. A takto cynické chování velmocí jsme tu již dlouho neměli.

„Náš muž v NATO“, generál Petr Pavel, označil Rusko za větší bezpečnostní hrozbu než Islámský stát. NATO přisouvá vojska k ruskému území, z Pobaltí, z Polska i odjinud slýcháme, že Rusko je i nadále hrozbou pro Evropu. Je tomu tak? Berete vážně odhady tvrdící, že při obsazení Pobaltí by NATO nestihlo reagovat? Či spíše hrozbu „hybridní“ války proti EU spočívající v podpoře stran a politických názorů obecně usilujících o rozpad EU a příklon jejích členských zemí k Rusku?

Odmítám tuto hysterii některých kruhů o hrozbě Ruska, to je stará optika studené války. Rusko se chová jako sebevědomá velmoc, ale není hrozbou pro Evropskou unii.

Situace Ruska jako takového může vypadat zneklidňujícím způsobem kvůli problémům s cenou ropy, která podráží ruské hospodářství. Lidé sice Putinovi věří, nicméně... Ani Rus nemusí vydržet všechno. Máme se bát rozpadu Ruska? Vnitřních konfliktů? Příchodu někoho ještě více vyhraněného vůči Západu? Obnovení konfliktu na Ukrajině nebo začátku jiné války za účelem vybuzení vlastenectví a zakrytí vnitřníc problémů? Jaké faktory v „ruské“ problematice jsou běžně opomíjeny?

Jistěže současné ceny ropy způsobují Rusku nemalé ekonomické problémy, ale nedomnívám se, že by to mělo způsobit takové problémy, které by vedly k důsledkům, které zmiňujete. Já naopak do budoucna vidím velký potenciál pro české firmy exportovat do Ruska a investovat v Rusku. A zároveň vidím v Rusku důležitého partnera Evropské unie.