Už prosakují informace, že Donald Trump bude prosazovat ,,zmrazení“ konfliktu. Čili že si Rusové nechají, co dobyli, a bude dána záruka na ,,nevstup“ Ukrajiny do NATO. Je něco takového realistické?

To je velmi optimistická koncovka… Pravidla míru určují vítězové. Čili prosakující informace jsou prozatím předčasné. Možná si počkáme, zda USA budou v novém roce dál kyjevskému režimu posílat peníze a zbraně. Pokud ano, Putin o míru mluvit nepotřebuje. Opotřebovávací válka poběží dál. Pokud ne, Kyjev se zhroutí velmi rychle a sám. Moje babička měla takové pořekadlo: nechval dne před večerem.

Domnívám se ale, že záruka „nevstupu“, resp. „cordon sanitaire“, by dána být měla. I když třeba jen symbolicky, protože v mezinárodních vztazích není nic navždy, jak například ukázalo Finsko.

Biden Ukrajině posílal peníze i zbraně, a ještě to Ukrajincům bylo málo. Když to od ledna Trump zkrouhne nebo zcela zastaví, je vůbec realistické pokračovat ve válce?

Biden Ukrajině posílá peníze i zbraně ještě teď, i když už demokraté prohráli a budou se z Bílého domu pakovat. Poslední tranše je několik miliard dolarů. Tyto peníze vydrží tak na měsíc. Pokud Trump zastaví pro něj ztrátovou „pomoc“, nebude mít válka dlouhého trvání.

Trump nastoupí 20. ledna. Lze vlastně do té doby ještě něco uhrát z válečného hlediska?

Tahle válka se nevede z válečného hlediska, ale z ekonomického hlediska. Rusko prozatím chrání jak životy „svoich“, tak minimalizuje nevratné dopady na ukrajinské obyvatelstvo a ukrajinskou infrastrukturu. Vypadá to, že neničí většinu toho, co bude potřebovat. Likvidací rozvoden a transformátorů nutí Kyjev zastavit energeticky náročné výroby, protože ty jsou většinou navázány na opravy zbraní a výrobu střeliva.

Proč vlastně ti naši válečníci hned po zvolení Trumpa halasí, že teď budeme dávat na zbrojení tři procenta a Rusům se ubráníme i bez Trumpa? Vědí vůbec, jak by museli seškrtat výdaje na to, co lidé opravdu chtějí a požadují?

Ať to zkusí… Uvidí následky při nejbližších volbách. Nicméně se domnívám, že pro Evropu jsou minulé volby poučením pro ty příští…

Nejsou oni ve stejné pozici jako Husákův režim na konci 80. let? Gorbačov jim tenkrát řekl, že na ně kašle a nebude je držet u moci. Navíc evropští politici Trumpa aktivně pomlouvali a škodili mu, Gorbačovovi se soudruzi aspoň zkoušeli vlichocovat.

Víte, tehdy si nikdo soudný nedokázal představit, že by RVHP zlikvidovala sama sebe. Navíc z Moskvy. Tehdejší „unie“ byla ekonomicky propojená daleko více a zásadněji než současná EU. To nebylo vlichocování. To byla naprosto iracionální, ale pevná nevíra v to, že Gorbačov je ochoten tohle všechno obětovat a pohřbít celou socialistickou soustavu, která existovala skoro půl století.

Gorbačov nejen že je nedržel u moci, jeho lidé je nakonec pomáhali svrhávat, aktivně se účastnili přípravy převratů. Nebo si snad vážně myslíte, že tak jednotně a disciplinovaně „lid povstal“ a „strhl okovy“ socialismu?

Vztahy mezi USA a Ruskem jsou na tak mizerné úrovni, jako desítky let nebyly. Lze vlastně čekat nějakou změnu?

Právě proto lze. Současný stav je neudržitelný. Pro stabilizaci ekonomiky USA je třeba stabilizovat vztahy mezi USA, Ruskem, Čínou a pak se dohodnout na multilaterálním principu a přestat se silovým expanzionismem Západu. Tady nejde o ukrajinskou proxy válku. To je dnes už lokálně ohraničený konflikt se zhrouceným státem. Tady jde o přepsání americké vojenské doktríny, která ohnisko budoucího konfliktu vidí v Jihočínském moři.

A jde zároveň o mezinárodní obchod, jehož předivo začíná být hluboce narušeno embargy a sankcemi. Na embarga, která jsme přijali, nejvíce doplácíme my sami. Ovšem ukazuje se, co je reálná a co spekulativní ekonomika. Reálná ekonomika Ruska i Číny se opírá o surovinové zdroje a práci, ta spekulativní se opírá o bankovní machinace a podvržené ideologické konstrukty. Několik jich mohu vyjmenovat.

Západ žil od šedesátých let v hippie přesvědčení, že nás všechny Země neuživí. Teorie Římského klubu zpanikařily politiky celé polokoule. Uživila. Někoho víc, někoho střídměji. Očekávaný masový globální hladomor se omezil na teritoriálně logickou podvýživu v nejchudších zemích a přispěl k regulaci počtu obyvatel v jednotlivých ekonomikách. Je to stále levnější regulace než dodávka prezervativů a sexuální výchova. Případně než dodávka kulometů. Pouze nemorální a nehumanistická, pokud si ji přiznáme jako politickou strategii. A tak jsme si vymysleli konstrukt „rozvojové pomoci“, která ve skutečnosti nesmí pomáhat. Nemění vzorce chování, nevzdělává, nevytváří místní ekonomiky. Většinou posiluje závislost.

Afrika, ten symbol „rozvojové chudoby“, má ovšem stále vyšší porodnost než „vyspělé“ ekonomiky Západu. Stejně Indie a jih Asie. Země uživí víc lidí, než si kdo kdy myslel. Sice tam nikde není americká demokracie, ale Suharto či jiní autoritáři, ale jsou tam pracovité a skromné ruce. A spousta snů o bájném životě „tam“ (u nás). Bohaté pobřeží Číny má také zásobárnu levné a životními nároky skromné pracovní síly ve vnitrozemí… A spoustu snů. Ukázalo se, že hlad a absence na státu vymahatelných zdravotních a sociálních práv spolu s importovanou západní komerční kulturou jsou pro rozvojový kapitalismus spolehlivým a levným hnacím motorem růstu. Našeho růstu.

Evropským socialistům se to těžko vysvětluje, ale my všichni jsme neokoloniální paraziti. Bez indonéské a čínské dětské práce by se nám vedlo řádově hůře. Bez surovin těžených v Africe za otrockých podmínek pro tamní dělníky by se nám vedlo řádově hůře. Nejsme demokraté, jsme otrokáři a nájezdníci. Globální lež o západním právu určovat řád světa moderovala světovou politiku uplynulého půlstoletí.

Druhou lží je strašení Hubbertovou teorií ropného zlomu. Světových zásob stále neubývá. Teorie, myšlenkově ukotvená také v „náboženství“ Římského klubu a Meadowsově zprávě Limity růstu, je pojmenována po americkém geologovi M. Kingovi Hubbertovi a vyhypovaná geologem Campbellem a Hirschovou zprávou. V roce 2018 produkce ropy dosáhla maxima a překonala „ropný vrchol“ z roku 1970. S rozvojem těžby zemního plynu z břidlic těžba ropy v USA ale začala dál stoupat, takže Spojené státy americké jsou od roku 2015 energeticky soběstačné. Hraje se pouze o efektivitu dovozu při poměrně vysoké nákladové ceně domácí suroviny. Přes svoji zjevnou lživost se hubbertovská zelená víra rozšířila podobně i na další neobnovitelné zdroje a začal sebemrskačský závod vyspělých zemí o alternativní „obnovitelné“ zdroje energie a surovin na základě „shody vědců“. Nejsměšnější fázi jsme zažili jako diskusi o biomase, ekologickou tragédií je ovšem průmyslové spalování dřevní hmoty v „rozvinutých“ zemích. Rusko, Čína i Indie si dál těžily levné neobnovitelné suroviny a při konfrontaci cen průmyslové výroby pohřbily „Západ“.

S uhlím, plynem a ropou jako zdroji energie souvisí i nesmírné plýtvání jejich spalováním namísto rafinace a chemického využití. I když je zdrojů dostatek, jde stále o komplexní směs uhlovodíků, které neumíme mnohdy syntetizovat jinak.

Další, nejnovější nehospodárností „vyspělého“ světa je spotřeba obrovského množství energie a výpočetní kapacity na „těžbu“ bitcoinů a blboučké rozšíření umělé inteligence. Dosud anonymní autor algoritmu těžby kryptoměny dostane v budoucnu pomník nejhoršího ropáka světa.

Na zelená sebemrskačská náboženství se napojilo i využití větrných elektráren, slunečních tepelných elektráren, solárních článků, energetická úložiště z lithiových baterií a panický rozvoj elektromobility. Neuvěřitelně neekonomické a neekologické plýtvání zdroji surovin. Na baterie, na posílení vedení elektřiny. Statisíce tun mědi a dalších kovů. Životnost sklolaminátových vrtulí větrníků je omezená, jejich recyklace nemožná. Solární zrcadla se výkonově hodí do pouště, ne do Evropy. Farmy solárních článků zamezují zemědělskému využití půdy a jsou za hranicí ekonomičnosti provozu. Bez masivních dotací nepoužitelné. Účinnost ve středním klimatickém pásu je minimální. Životnost solárních článků je také omezená. To všechno jsou pavědecké, ideologicky a následně politicky vyhypované pokusy o záchranu planety, o jejímž tepelně regulačním mechanismu zhola nic relevantního nevíme. Cargo-kulty. Nejšílenější jsou elektroauta a elektrokoloběžky, jejichž baterie náhodně explodují a intenzivně hoří. Ohroženy jsou garáže, podzemní parkoviště mrakodrapů, parkovací domy, tunely. Stejně jako u exploze vodíkem plněné vzducholodě Hindenburg pochopíme svůj inženýrský omyl pozdě.

Dalším podvodem na civilizaci je řízená životnost jako hnací motor konzumeristického kapitalismu, nedávající nikomu záruku návratnosti investic do pokroku. Vysvětlím. Litinový mlýnek na maso s ocelovým břitem, vyvinutý na přelomu 19. a 20. století, vydržel funkční sto let. Mele maso i dnes. Plechový kuchyňský robot či vysavač z 50. let vydržel padesát let. Už maso nemele, protože nejsou náhradní díly. Plastový kuchyňský robot či vysavač dnes vydrží jen pár let, pak se porouchá záměrně poddimenzované ložisko a můžete ho vyhodit. Jeho oprava je dražší než nový výrobek, nebo dokonce nemožná, protože díly jsou zalisované a zatavené.

Nejhorší aplikací řízené životnosti je computing a jeho Mooreův zákon o exponenciálním růstu výpočetního výkonu. Máme stále rychlejší, stále složitější a stále méně modulární počítače, které jsou stále stejně drahé, a všichni si zvykli, že je po několika letech vyhodí, protože „nejsou kompatibilní s novými aplikacemi“. Jejich výkon ale není třeba na práci, je spotřebováván na nesmyslně nekvalitní programy tvořené marketéry, ne inženýry. Jednoduché, přehledné a dobře ovladatelné operační systémy nahradily balíky nesmyslů chaoticky rozeseté po harddisku. Plné chyb vyžadujících neustálé updaty a upgrady. Nezajišťující zpětnou kompatibilitu a dlouhodobou interoperabilitu. Před třiceti lety měla velká továrna na data všech projektantů zhruba stejně velké datové úložiště, jaké má dnes váš notebook, telefon či fleška. A stačilo to. Výpočetní výkon vašeho mobilu je schopen řídit raketoplán. To je ve světovém měřítku naprosto zbytečné, neuvěřitelné mrhání penězi, prací i surovinami. Ekology nezajímá…

Vraťme se k Trumpovi…

Ale to je návrat k Trumpovi. To je pokus o návrat ke kořenům efektivního, udržitelného kapitalismu. To je návrat od hype „růstu růstu“ k poctivosti řemesla. To je návrat k počátkům Fordova úspěchu. Jiným způsobem než masivním prodloužením životnosti výrobků nelze dosáhnout blahobytu. Amerika byla velká, když džíny vydržely dvacet let, když americká auta měla životnost třicet let. Zažila rozkvět, když výrobky měly hodnotu.

Na druhou stranu, Trump nyní vyhrál masivním rozdílem a Republikánskou stranu drží pevně v rukou…

To, co nedrží pevně v rukou, je ta „menší polovina“ vášnivě mu oponujících občanů, která ho nevolila. Ale máte pravdu. Reprezentuje větší procento občanů USA, než si mysleli i ve volebním štábu demokratů:-). Abych byl přesný, získal 312 volitelů, kteří reprezentují 75,5 milionů Američanů. Přitom k vítězství potřeboval pouze 270 volitelů.

Demokraté neprohráli jen s Trumpem. Ztratili Senát… ztratí ještě i Sněmovnu … mnoho Hispánců… všechny tři státy Modré zdi… oba jižní swingové státy… dokonce podstatnou podporu v nejmodřejších státech a městech. Prohráli s dělníky, o rančerech ani nemluvě.

Volby v roce 2024 znamenají největší posun USA doprava od vítězství Ronalda Reagana v roce 1980. Každý třetí volič jiné barvy pleti hlasoval pro Trumpa. Trump zvýšil svou podporu u hispánských voličů oproti roku 2020 o dvouciferné číslo. Co je pro demokraty nejhorší, Trump zlepšil svou podporu u voličů ve věku 18–29 let o 10+ bodů. Ne všichni mladí Američané chodí do gaybarů a kamarádí se s transsexuály. „Nemělo by být žádným velkým překvapením,“ napsal nezávislý levicový senátor Bernie Sanders (Vt), že „Demokratická strana, která opustila dělníky, zjistila, že ji dělnická třída opustila.“

Trump ale často zní víc jako socialista Sanders než jako Mitt Romney. Není to onen rasistický, misogynní fašista a existenční hrozba pro demokracii, kterým demokraté straší děti před spaním. Pravdou je, že je to obchodnicky tvrdý, egocentrický exhibicionista. Sociopat. Psychopat s přehazovačkou. Varovné pro demokraty mělo už být, že se znovu prosadil jako nezpochybnitelný vůdce Republikánské strany, čelil dvěma pokusům o atentát a jen to posílilo jeho odhodlání. To svědčí o republikánech. Stejně jako senilní Biden svědčí o demokratech.

Ukrajina Trumpa nezajímá, ale Blízký východ ano. Trump podporuje Izrael a nenávidí Írán, jehož síly se ho údajně pokusily zavraždit. Tam to asi na mír nevypadá?

Znáte Sun’c Umění války? „Vítězí ten, kdo ví, kdy může či nemůže bojovat. Vítězí ten, kdo ví, jak naložit s vlastní převahou anebo slabostí…“ Opravdu si myslíte, že USA mohou začít nyní válku s Íránem? Ne, Írán dokáže smést americké letadlové lodě salvami stovek protilodních střel, na které si pořídil před šestnácti lety fabriku. Šestnáct let výroby dává arzenál, který může ohrozit globální pozici USA.

Kdyby byl CENTCOM spektakulárně poražen potopením letadlové lodi, moc USA končí. Amerika přitom na Středním východě není doma, veškerá logistika a zásobování závisí na Arabech ze Zálivu. Oni kupodivu nechávají šíitskou mocnost na pokoji, ale pokud by měli volit mezi loajalitou k USA a loajalitou k islámu jako takovému, mohlo by rozhodování dopadnout jinak. Střet je proto nepravděpodobný.

Trump není iracionální fanatik. Pro něj byla jaderná otázka vždy číslem jedna, jak prohlásil v USA Today  13. června 2018. Dříve nebo později se stejně bude muset s ajatolláhy bavit o existenci íránské jaderné bomby a bude nejspíš muset přijmout status quo, což bude pro Izrael šok a zdroj frustrace. Teď je třeba oddělit Írán a jeho regionálně mocenské ambice od takových lůzrů, jako jsou samopaloví Palestinci. Fanatici z Hamásu a Hizballáhu. Izrael pod Netanjahuem nepřipustí dvojstátí. Připustí jen „Izrael od řeky k moři“.

Mír a stabilita na Blízkém východě nemohou zavládnout, dokud Írán bude nadále financovat, technologicky podporovat a ideově podněcovat násilí, nepokoje, náboženskou nenávist a války. Šíitské milice v Sýrii, Iráku a Jemenu, Hizballáh, který byl založen před více než čtyřiceti lety s íránskou podporou, Hamás. Vytváří sen o vítězství. Poskytuje proíránským skupinám výcvik, zbraně a finanční prostředky. Trump sám usiloval s Íránem o dohodu, ale neváhal nechat zabít jeden ze šíitských symbolů – generála Kásema Solejmáního. „Příliš dlouho – až do roku 1979, abych byl přesný – národy tolerovaly destruktivní a destabilizující chování Íránu na Blízkém východě i mimo něj. Ty dny jsou pryč. Írán byl hlavním sponzorem terorismu a jeho honba za jadernými zbraněmi ohrožuje civilizovaný svět. To nikdy nedovolíme,“ prohlásil Trump v lednu 2020.

Viděl přitom během svého prvního mandátu íránskou otázku tvrdě obchodnicky a multilaterálně: „Řekl jsem Číně a dalším zemím, že pokud nakupujete z Íránu, nenecháme vás v této zemi podnikat a na každý produkt, který pošlete, uvalíme cla ve výši 100 % nebo více…,“ prohlásil naposledy pro  Deccan Herald  29. července 2024. Bidenova administrativa jednostranně stáhla sankce vůči Íránu, a vzdala se tak veškerého vlivu Ameriky v regionu ještě předtím, než jednání vůbec začala. Nyní nelze íránskou otázku oddělit vzhledem k uzavřenému strategickému partnerství s Moskvou od otázky ruské. Brzy k těm dvěma přibude otázka turecká.

Vítězství v této náboženské bitvě je klíčem k židovské Americe. Přitom židovská Amerika je klíčem k sanaci obludného amerického státního dluhu. Trump je byznysmen. Ví už, že si nemůže dovolit velkou válku. Viděl, kolik stojí Rusko ukrajinská operace. Ale ví také, že USA jsou velký trh, který si málokdo dovolí ztratit.

Trumpa přitom zajímá Rusko. Jako všem srozumitelný symbol studenoválečného nebezpečí.

„Všichni mluví o globálním oteplování, ale největší hrozbou, kterou máme, je jaderná válka,“ řekl pro Times of India  10. října 2024.

„Dovolili Číně a Rusku udělat nemožné – spojit se… Jsou to přirození nepřátelé, vždy byli, protože Čína potřebuje více půdy a Rusko ji má… Nyní se staly obě země jednou silou a nyní přidávají k tomuto spojenectví Írán a přidávají k tomu Severní Koreu… Docela mocná síla… To je něco nemyslitelného,??co demokraté dovolili, aby se stalo,“ konstatoval pro Hindustan Times  8. září 2024. Zároveň slíbil, že obnoví „skvělý vztah“ s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, pokud vyhraje Bílý dům.

Putin je cynický, chladnokrevný šachista. Ale už dlouho vede na poli politickém, ekonomickém i válečném. Má stabilní 80% podporu. Přes veškeré sankce funkční ekonomiku, rozvojové programy moskevské oblasti i vzdálených regionů, rozvíjí plynofikaci venkova z přebytků domácího plynu. 600 miliard dolarů zahraničněobchodního přebytku, 200 miliard rezervy ve zlatě. Vyrovnaný rozpočet, krytý Fondem blahobytu. Intenzivně pracuje na dedolarizaci. Má vybudované logistické trasy do Číny i Indie. Zprovozňuje Severní mořskou cestu pro celoroční provoz a spolu s ní rozvoj arktických regionů. Má funkční státní vědeckovýzkumnou základnu v oblasti chemie, fyziky a kosmických technologií. Rozběhl válečnou výrobu v hlubokém týlu. Spolu s Čínou vytvořil spojenectví BRICS, které chce být protiváhou Západu a tvoří je řada jaderných mocností a řada surovinově silných ekonomik. Nyní Putin vyvádí z globální izolace režim Severní Koreje. Rusko intenzivně vyvíjí autonomii robotických zbraní. Hypersonické zbraně. Pseudo balistické manévrující střely. Jaderná robotická torpéda na jaderný pohon. Elektromagnetické zbraně a detekční systémy PVO.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nastolil v lednu 2017 otázku, zda Trump skutečně navrhl, že by byl připraven zrušit americké sankce vůči Moskvě výměnou za omezení jaderných zbraní, ale řekl, že Moskva chce zahájit jednání se Spojenými státy o jaderných zbraních a o rovnováze vojenské síly mezi nejen dvěma bývalými nepřáteli studené války. Lavrov řekl, že konkrétní témata diskuse by mohla zahrnovat hypersonické zbraně, protiraketový štít, který Spojené státy budují v Evropě, vesmírné zbraně a jaderné testy.

Zelenskyj ale patří do stejné kategorie všehoschopných fanatiků jako Jahjá Sinwar či Alí Chameneí. Rusko se rozhodlo jednat vojensky poté, co na mnichovské bezpečnostní konferenci 2022 Zelenskyj prohlásil, že když mu budapešťské memorandum, ukrajinsko-americko-rusko-britská mezinárodní smlouva z roku 1994, kterou se Ukrajina vzdala jaderného arzenálu výměnou za bezpečnostní záruky, nezajišťuje jistotu před Rusy jako článek 5 Washingtonské smlouvy, postará se o znovunabytí jaderného statusu. Což si za žádnou cenu nepřeje ani Rusko, ale netouží po tom ani NATO. Pro Trumpa nyní obětovat Ukrajinu znamená uhasit Zelenského fanatický nacionalistický režim, geopoliticky pomoci Putinovi, a zvítězit tak v Rusku. Bez boje. Nastolit řád, který sice nebude americký, ale bude to kolektivní řád jaderných velmocí.

Ukrajina měla být kořist pro Evropskou unii za posunutí NATO na východ, na „stykovku“ k hranicím Ruska. Ale to byla demokratická, ne republikánská strategie. Stejně jako Tymošenková a Majdan. Trump už nyní ví, že neúspěšná.

Rusko se nezhroutilo, Rusku sankce prospěly. Západní firmy byly nuceny vyklidit trh, náhrada se našla v obnovené domácí produkci a v zapojení BRICS. Sankce udusily naděje ruských zapadniků, kteří do té chvíle kupovali nemovitosti a auta v Londýně a jejich ženy tretky v Paříži. Dnes vědí, že pro Západ jsou a budou jen Rusové. Jejich paláce a jachty zabavují západní země zcela bezostyšně.

Trump vidí Ukrajinu optikou možných dalších nutných investic a jejich návratnosti, ne optikou ideologie. Na Truth Social  prohlásil 18. dubna 2024: „Proč Evropa nedává více peněz na pomoc Ukrajině? Proč je to tak, že Spojené státy dávají do ukrajinské války o více než 100 miliard dolarů více než Evropa, a přitom my máme mezi sebou oceán jako oddělující příkop? Proč Evropa nemůže vyrovnat peníze, které vložily Spojené státy americké na pomoc zemi v zoufalé nouzi? Jak se všichni shodují, ukrajinské přežití a síla by měly být pro Evropu mnohem důležitější než pro nás. Ale jsou důležité i pro nás, sakra!“

Ukrajina je už pro Západ ztracena. Kořistí Ruska se stane dříve nebo později. Náklady kyjevského režimu stále v plné výši nese Západ, z větší části USA. Už bez naděje na zisk. To, co začalo dodávkou MANPADS Javelin jak Afghánistán, pokračuje evropskými a americkými tanky, raketami, systémy PVO a stíhačkami. Ohořelých trosek Západem dodané a západní techniky je plná Ukrajina a válka za dva roky nemá výsledek jiný než pozvolný postup Ruska.

Co z Ukrajiny po válce zbude jako Ukrajina? Rozhodnutí není na Trumpovi, je v plném rozsahu na Putinovi. Dlouhodobě tvrdím, že Ukrajina musí přijít o přístup k moři, protože jedině tak se stane životně závislá na Rusku. Kapacity polských a slovenských železničních tratí jsou nedostatečné. Limitující je stále námořní smlouva z Montreaux, kontejnerové loďstvo a přístup k moři. Pro Rusko to znamená obsazení Oděsy před ukončením války a propojení obsazeného území s Gagauzií a Podněstřím. Dněstr je přirozená hranice. Druhou přirozenou hranicí jsou území, ve kterých vítězil Janukovyč. Osa Izmajil, Oděsa, Mykolajiv, Cherson, Krivyj Rih, Kremenčuk, Charkov, Černigov. Tyto regiony tvoří totiž podstatnou část produkce země. Musí přijít o hlavní elektrárny, doly a hutnické provozy. Stále platí, že bez železa není průmysl ani zbraně.

Co zbytková Ukrajina – pokud nějaká zůstane – s ruskými silami, které se nyní blíží nastolení kontroly nad polovinou země, ztratí: doly a „průmyslové srdce“, „chlebník Evropy“ nebo nakonec vše? V každém případě bude potřebovat stamiliardové investice do rozbité infrastruktury, a tím ztratí atraktivitu pro Evropskou unii. Evropa nemá na tak obrovskou obnovu peníze.

V roce 2013 – poslední rok před tím, než se de facto oddělily Doněck a Luhansk od Ukrajiny – představovaly jen tyto dva regiony čtvrtinu průmyslové výroby země. Měly druhý a devátý nejvyšší hrubý regionální produkt mezi 27 volebními územími Ukrajiny, Dněpropetrovsk a Záporoží tvořily další pětinu průmyslové produkce. Doněcká oblast patřila mezi top 10 ukrajinských regionů s největší zemědělskou produkcí.

Ukrajina má přibližně třetinu světové černozemě. Zejména východní Ukrajina je rájem obilí. Podnebí na Ukrajině je podobné jako v Kansasu, srdci amerického chlebníku. Ukrajina je pátým největším vývozcem pšenice na světě. Rusko společně s Ukrajinou představují zhruba 29 % celosvětového exportního trhu pšenice. Ukrajina je čtvrtým největším vývozcem  kukuřice a žita a třetím největším vývozcem ječmene. Je zdaleka největším vývozcem vysoce ziskového slunečnicového oleje. Produkuje také proso, řepku, sóju, brambory, řepu, luštěniny, ovoce a různou zeleninu.

Ukrajina je jedním ze tří největších producentů ovoce a zeleniny ve východní Evropě. V tržním roce 2020–2021 tvořila zelenina 72,5 % ukrajinského zemědělského exportu do Evropy. Ukrajinský vývoz zeleniny tvoří 0,5 % světového trhu. Ukrajina vyváží zeleninu do 96 zemí. Část své produkce rafinuje na cukry, moučku, rostlinné oleje a med. V roce 2020 byla Ukrajina celosvětově na 19. místě mezi největšími vývozci luštěnin a byla v top 5 vývozců rajčat, cibule, mražené, sušené a vařené, čerstvé a chlazené zeleniny. V roce 2021 byla osevní plocha zeleniny 1,7 milionu hektarů. Hrubá sklizeň zeleniny byla 231,7 mil. tun s těmito průměrnými výnosy: brambory 16,6 t/ha, polní zelenina 20,8 t/ha a melouny 8,1 t/ha. V roce 2021 brambory tvořily 38,5 % půdy obdělávané zeleninou na Ukrajině. Oblasti s největšími oblastmi sklizně zeleniny na otevřeném poli byly oblasti Lvovska, Chersonska, Dněpropetrovska, Kyjevska a Charkovska (40,6 %). Chersonská oblast hostila 37 % celkové národní plochy sklizně melounů.

Primárními masnými výrobky jsou hovězí, vepřové, telecí a kuřecí maso. Má obrovské vodní toky a obrovské vodní přehrady. Dněpr, Dněstr. Jídlo a voda jsou to poslední, bez čeho se lidé obejdou. To je víc než zásoby zlata. To je víc než jen transfer ruského plynu a ropy do Evropy, případně zakončení Transsibu z Číny do Evropy. To je klíč k výživě celé Evropy poté, co třeba v Česku kvůli změnám klimatu budeme pěstovat tak akorát mandarinky a fíky.

Ukrajina je významným producentem kovových surovin, jako jsou ocel, hliník a nikl. Vlastní největší světové zásoby komerční železné rudy – 30 miliard tun rudy, což je asi jedna pětina celosvětových zásob. Těžba rudy převyšuje potřeby místních oceláren. Oblast Donbasu na východě Ukrajiny je hlavním centrem produkce uhlí a oceli. Více než dvě stě uhelných dolů na Donbasu tvoří 90 % ukrajinské uhelné produkce. Ukrajinský železářský a ocelářský průmysl je soustředěn ve středních (Kryvyj Rih), jižních (Záporoží, Nikopol) a východních (Dněpr, Doněcká pánev, Mariupol) oblastech Ukrajiny. Podle údajů Světové ocelářské asociace (WSA) byla Ukrajina v roce 2013 s celkovou produkcí kolem 24 milionů tun čtrnáctým největším výrobcem oceli na světě. Z hlediska exportu patřila v roce 2013 Ukrajina také mezi největší exportéry oceli na světě s podílem na trhu kolem 2,5 %.

V zemi je jedna z největších hutí hliníku v Evropě, před válkou vyráběla kolem 230 000 tun kovu ročně. Průmysl hliníku se soustřeďuje v Mykolajivu a Záporoží. Ukrajina také vlastní značné zásoby skandia, zirkonu, rtuti, je producentem titanu. Ukrajina je také významným producentem manganu, manganové rudy a manganových feroslitin a má 75 % rudných zásob bývalého SNS, což je čtvrtina světových zásob. Ukrajinská produkce uranu v Dněpropetrovské oblasti zajišťuje 30 % domácí poptávky. Země má také kapacity výroby thoria. Vlastní ropu a plyn.

Na Ukrajině Rusko se Západem nebojují o demokracii. Bojují o surovinovou podstatu kapitalismu, o kontrolu a budoucí zisky, o průmyslové kapacity, suroviny a potraviny pro celou Evropu na nejbližší století.

Domnívám se, že pokud bude Putin chtít Ukrajinu rozdělit, použije výsledky prvních voleb, kde se střetla nová nacionalistická koncepce Juščenka s tradiční vizí politiky Viktora Janukovyče. Dělicí linie osamostatňuje většinu průmyslu i zemědělství.