Pane doktore, jak v této době, kdy se výrazně omezil život v zemi, funguje úřad Veřejného ochránce práv? Máte víc práce nebo jinými slovy, zaznamenal jste víc podnětů od občanů?

Snažíme se fungovat stejně především pokud jde o písemné podměty občanů. Ty vyřizujeme v podstatě stejně jako za starých časů, nemůžeme ovšem konat místní šetření nebo návštěvy v zařízeních jak jinak běžně činíme. Také jsem museli omezit návštěvní hodiny, tedy osobní příjem podnětů, ale písemná a elektronická podání se snažíme vyřizovat jako jindy. Osobně jsem dostal několik podnětů, abych prošetřil konání policie (po událostech na Staroměstském náměstí v Praze), čtenář Lidových novin mne vyzval, abych prošetřil chování prezidenta v souvislosti s nejmenováním profesorů a nepovyšováním generálů. A na sociálních sítích se objevil názor, že bych si měl všímat počínání ministra zdravotnictví. Ale toto vše nespadá do kompetence ombudsmana a věřím, že občané to pochopí. 

Co se týče současné situace a zvolených vládních nařízení, jsou podle Vás adekvátní? Pokud byste měl možnost, zvolil byste v něčem jiný postup?

Rozhodně se nechci zařadit mezi amatérské imunology, parazitology a další „vědce“, kterých je nyní na sociálních sítích překvapivě plno. Ani mezi „znalce“ zákonů, kteří zde volají po právní nebo i trestní odpovědnosti těch, kteří dnešní situaci „zavinili”. Redaktor televizní stanice CNN se mne zeptal, zda vládní opatření nezasahují příliš do lidských práv. Ombudsman zatím není u nás národní institucí, která by byla kompetentní ke zkoumání stavu lidských práv u nás (zatím se jedná o zřízení takové instituce), ale i tak jsem sdělil svůj názor, že v mimořádných podmínkách, ve kterých se stát a občané nacházejí, musíme i v oblasti lidských práv přijmout omezení, která bychom za normálního stavu vládě nestrpěli. Uvidíme jak to bude dál.

Poslední události na pražském Vyšehradě vytvořili zcela novou situaci, která povede ke změně na postu ministra zdravotnictví, co si o tom myslíte?

Občanům bylo umožněno se na vlastní oči přesvědčit o praktickém fungování známé politologické poučky o tom, že v politice je důležitější jak to vypadá, než jaké to ve skutečnosti je. Oba funkcionáři se dopustili toho, co francouzský (Napoleonův i Burbonů) ministr zahraničí popsal slovy: bylo to horší než zločin, byla to chyba. Právní předpis týkající se nouzového stavu totiž podle mého názoru neporušili. Je pravdou, že zákon o nouzovém stavu umožňuje vládě zakázat "vstup, pobyt a pohyb" kohokoliv v jakýchkoliv prostorách. Ale tímto směrem vláda nepostupovala. Ve vládním nařízení týkající se restauračních a obdobných zařízení vláda výslovně zakázala jen "přítomnost veřejnosti". Nejen z úmyslu zákonodárce, kterému zde šlo jen o omezení sociálních kontaktů, ale i z jazykového výkladu tohoto právního předpisu plyne, že nejde o absolutní zákaz vstupu do těchto prostor, tedy například, že by se v těchto prostorách nikdo nemohl zdržovat a že by například nemohly probíhat třeba údržbářské nebo úklidové práce, nebo dokonce přestavba těchto prostor k jinému účelu. Jde mi zde nikoliv o chování politiků, ale o to, aby práva občanů nebyla ani v nouzovém stavu omezována více než je nezbytně nutné a než zákonodárce zamýšlel. Krátký pobyt v jinak pro veřejnost uzavřených prostorách (ale kdo z nás ví, kde to vlastně byli), nebo prodleva s natažením roušky by patrně k obvinění z porušení předpisů nestačili, ale politické důsledky s ohledem na postavení politiků jsou jiné a mnohem závažnější. I chování, které formálně právní předpis neporušuje může být u politika zdrcující.

S projevem nedávno vystoupil prezident Miloš Zeman, který občany především vyzval k důslednému nošení roušek coby základním nástroji v boji s koronavirem. Prezident zároveň upozornil, aby lidé neposlouchali tzv. antirouškaře, kteří podle něho poškozují naši společnost. Co na to říkáte? Měli by tito lidé ustoupit do pozadí?

Nemyslím, že by měl někdo někam ustupovat. Každý má právo na svůj názor. Ale v plné síle se zde projevil obecný problém naší politiky: Především problém autorit, kterým lidé věří a podle kterých řídí svůj živost, je dnes u nás v troskách. Nedokážeme oddělit svoji nechuť k určitým politickým stranám nebo osobnostem od respektu k autoritě demokraticky zvolených a ustavených státních orgánů. Nepociťujeme rozdíl mezi nechutí k ANO nebo k ČSSD, od respektu k demokraticky zvoleným státním orgánům, předsedovi vlády, ministrům nebo prezidentovi. Není to totéž. Mám obavy, že tato neschopnost ohrožuje naši společnost stále více. Propad do zatím pouze názorové anarchie je stále zjevnější.