Váš článek pro katolický časopis Rec Claritatis, kde doporučujete nevolit TOP 09, ODS, ANO, ČSSD nebo KDU-ČSL, vyvolal velký ohlas. Jednak na něj reagoval Pavel Bělobrádek, jednak plzeňský biskup Tomáš Holub. Pokud se mi podařilo správně shrnout váš článek, tak doporučujete nevolit výše uvedené strany, protože tyto strany podporují Evropskou unii, která je protikřesťanská, promigrační a totalitní. „Naši křesťanští politici by se měli učit u Poláků a u Orbána. Tyto volby totiž nejsou jen jedněmi v řadě jiných. Možná se v nich nezvratně rozhoduje o našem osudu, mimo jiné i o svobodě vyznání. Zodpovědná volba křesťanů proto nemůže být prounijní, tj. promuslimská, a tedy protikřesťanská. Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura, tedy politici (pokud vím) nikoli křesťanští. Že by i tady platilo, že první budou poslední...?“ napsal jste. Co říkáte reakci Pavla Bělobrádka, kde se pochlubil, jak on a lidovci hájí křesťanské, tradiční a rodinné hodnoty? On napsal: „Nezapomínejme, že i Evropská unie bude natolik věrná svým křesťanským kořenům, nakolik intenzivně je budou žít občané členských států. A totéž platí i o volených zástupcích lidu.“ Co vy na to?

Citovaný předsedův výrok připomíná patetickou prázdnotu nerudovského: „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů.“ Kde žije? Prázdnota ostatně zasáhla i celou Bělobrádkovu reakci na můj text. Podstatu sporu nepochopil. Udělal jen výčet lidoveckých zásluh a odvodil z něj, že přece vůbec neparticipuje na protikřesťanské politice. Proč ho tedy z toho obviňuju? Klidně bych mu do toho souhrnu zásluh ještě nějakou přidal, a přesto bych mohl logicky trvat na svém doporučení nevolit lidovce.

Proč?

Podstata problému totiž spočívá v tom, že pod povrchem všední politické práce dlouhodobě systematicky působí ideologie, o níž se sice nemluví, ale která podstatně určuje celou politiku EU. Domnívám se, že většina lidovců o ní jako takové ani neví, ačkoli jsou některé její projevy (multikulti, politická korektnost…) každodenní realitou. U Bělobrádka si nejsem jistý, ale odhaduju, že takový Gabal, Herman, Pithart o povaze té ideologie a o jejích cílech vědí dobře. Samozřejmě budou protestovat, když se řekne, že se jedná o ideologii totalitní.

K takovému protestu by se ale přidala většina lidí. Opírali by se přitom o zkušenost s komunistickou totalitou. V jejím světle se mohou někomu řeči o totalitní EU jevit jako dost přehnané...

Už jsme se toho dotkli v nějakém předchozím rozhovoru. Tady mohu jen upozornit, že problém správné definice, která má vystihnout, čím totalita je, je složitější. Dnešní vzdělanost vegetuje ve stínu metodického kultu zkušenosti. Proto se politologové snaží postihnout identitu totality stejně jako neodborníci: prostým souhrnem empirických podobností komunismu a nacismu. To je ovšem filosoficky primitivní. Skutečné porozumění totalitě vyžaduje hlubší záběr. Napsal jsem o tom knížku Vyšší humanita, nebo totalita?

Jak je to tedy s Bělobrádkovou reakcí na váš článek?

Bělobrádek ji pojal ryze pragmaticky. Postrádám v ní snahu vzít mé připomínky vážně. Jde mu jen o to, aby rychle minimalizoval škody, které jsem jeho straně způsobil. Hlubší souvislosti ho nezajímají. Chápu, že se ozval, když mu foukám do předvolební kaše. Zatím ale propásl příležitost zamyslet se nad smysluplností svého politického působení. Upozornil jsem ho například, že není moc smysluplné, když na jedné straně horuje pro křesťanské hodnoty či obecná lidská práva a ve vládě blokuje některé šílenosti ministryně Marksové, ale na druhé straně horlivě slouží ideologii, která přirozenou morálku popírá a aktivity Marksové přímo iniciuje. Svým eurohujerstvím se tak dostává do pozice člověka, který si nechal zatopit koupelnu, ale místo toho, aby zavřel kohoutek, vynáší vodu po troškách z koupelny; a záplava roste.

Co argument, že lze EU reformovat?

V článku tuhle naivitu srovnávám s Dubčekovou iluzí, že přesvědčí Brežněva. Lidé, kteří věří v reformovatelnost EU, to buď přehánějí s abstrahováním, anebo je stihla ideologická slepota. Především vědomě, či nevědomky abstrahují od podstatné kauzální souvislosti: že totiž bruselská politika je nástrojem ideologie neomarxistů. Dále ignorují fakt, že rozhodující politické síly EU (jedno jestli levicové, či pravicové) procházejí v EU dobře fungujícím kádrováním.

Optimisté z našich prounijních stran také nedoceňují, že neomarxisté opanovali na západních univerzitách humanitní obory. Nejenže jim tenhle geniální strategický tah zajišťuje pravidelný přísun vždy nových kádrů pro obsazování univerzitních, politických a mediálních postů. Především jim zjednává permanentní dominanci při tvorbě mravního vědomí západních společností. Podívejte, jak jsou například jejich občané celá desetiletí vyděšení z rasismu. Z jakého rasismu? Toho, který pro své revoluční účely nadefinovali neomarxisté. Tedy výlučně z bílého rasismu. Dvojí metr se tu bez odporu stal akceptovanou normou politické korektnosti. 

Když tedy kníže hlásá z plakátu topky, že EU potřebuje změnu, ale jen s námi, pak vůbec netuší, jak moc je mimo realitu. Může jenom nápadům ideologicky zfetovaných elit přikyvovat, což zrovna jemu potíže nečiní; nic jiného čtvrt století také nedělal.

„Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura,“ napsal jste. Můžete to rozvést?

Na rozdíl od zavedených – „muzeálních“ – stran pochopili lídři těchto údajně nesystémových, populistických a bůhví jakých ještě stran, že objektivně vzato je hlavním tématem voleb nekončící příval migrantů, zvláště pak těch, co mají dobyvačnost v krvi či v kódech své víry. Ostatní strany buď vůbec nejsou takového jednoznačného postoje schopny, protože prostě odmítají vidět, co se poctivě přehlédnout nedá. Anebo něco tuší, ale okolkují a utápějí se v „relevantních“ malichernostech. Nezodpovědně tím připravují budoucnost, v níž už nebudou mít co řešit.

Ještě se zastavím u Robejška. Pokud vím, pohyboval se dlouho v prostředí intelektuálního mainstreamu na Západě. Ale zachoval si vysokou úroveň racionality i zdravého rozumu, což není v klimatu dlouhodobě zamořeném postmoderním paradigmatem vůbec samozřejmé. Jeho osobnost a erudice by byly v naší politice velice žádoucím i příjemným osvěžením. Ani jeho nekonformní důraz na národní zájmy nepostrádá přijatelný morální rozměr. Do určité míry – ne ve filosofii – má můj obdiv.