Zatímco z počátku koronavirové krize byla opozice naladěna smířlivě ke krokům vlády, s přibývajícím časem se čím dál víc ozývá s kritickými hlasy. Přičítáte to spíše chybám Babišova kabinetu, nebo tomu, že některé strany ucítily příležitost získat politické body v situaci, kdy tratí skoro všichni jedinci i všechny firmy?

Přičítám to zatím všeobecné nervozitě a vykolejení ze zaběhaných cest. Tahle krizová situace je naprosto nová pro všechny. Nikdo nikdy u nás nezažil nic ani vzdáleně podobného. Zdravotníci a záchranáři vědí, co mají dělat, ale politické manuály na to neexistují. Politici by se chtěli pohybovat v zažitých schématech, které důvěrně znají, ale jaksi cítí, že to už není možné. Hledají adekvátní odpovědi na novou realitu, výrazové prostředky, a hledají v ní svou polohu. A když je nemůžou najít, setrvávají v těch starých. Moc doufám, že jim to nebude trvat dlouho, protože teď je ta nejdůležitější doba za posledních třicet let. Jak vyřešíme dnešní patálii, to se s námi potáhne další řadu desetiletí. Snad jim brzy dojde, že když teče do lodi, musí všichni k čerpadlům.

Až nebezpečí přejde, nastane doba sčítání škod, a především poučení. K poučení patří i analýza toho, co se udělalo špatně, stejně jako toho, co se udělalo správně. Jedno bez druhého by nebylo poučení, ale propaganda. Pak se to špatné hodí na černou misku vah, to dobré na bílou a uvidíme, kam se to zhoupne. A aby bylo poučení kompletní, nutně do něj musí patřit i zhodnocení faktorů, jež patří v každé krizi k nejdůležitějším – jak jsme byli schopni zapomenout na politikaření a okopávání kotníků, jak jsme uměli zatáhnout za jeden provaz, jak jsme dokázali máknout nejen pro sebe a na sebe, ale především pro ostatní. Jak jsme koukali, kde nám to či ono přinese nějaký zisk a kde jsme nezištně dokázali zabrat, aniž by nám z toho něco kynulo.