Od počátku koronavirové epidemie se veřejnost upíná k nějaké naději, ať už objevu vakcíny nebo léku. Když se ukázalo, že očkování chrání jen po dobu několika měsíců, přicházejí odborníci s dalším hitem – principem zdvojené obrany. Nejúčinnější imunitou proti covidu-19 je prý kombinace prodělání nemoci a dvou dávek očkování a je jedno, v jakém pořadí. Není to spíš důkaz o tom, že nic zaručeně fungujícího proti covidu zatím nemáme?

Logicky se společnost v případě nějakého hromadného onemocnění upíná k nějakému „zázračnému“ řešení. To se koneckonců týká i zhoubných nádorů, HIV infekce a tak dále. Vakcinace samozřejmě přináší určitou ochranu před infekcí vyvolanou novým koronavirem. Je to však způsob léčby, jehož součástí je i imunologická reakce individuálního lidského organismu a ta je pochopitelně odlišná, i když vychází ze stejných principů. Nicméně individuálně máme každý poněkud odlišnou imunitní reaktivitu, která je podmíněna jak geneticky, tak osobní – nejen biologickou – historií, kterou tvoří jak prodělaná i bezprostředně neimunologicky zprostředkovaná onemocnění, tak způsob života. Nemůžeme tedy očekávat u každého uniformní imunitní reakci, a tedy i míru ochrany.

Pravděpodobně zde hrají roli i jiné genetické faktory, například u covidu-19 se v současné době zdá, že těžké formy onemocnění jsou pravděpodobně podmíněny určitými formami (alelami) genu pro protein ADAM 9. Není zatím jasné, jak to přesně souvisí s individuální reakcí na vakcínu, případně s dlouhodobějšími postvakcinačními problémy, které se u některých lidí, byť relativně vzácně, objevují. Totéž platí pro zatím poměrně tajemný „postcovidový syndrom“ (covid long), kde může hrát roli jak u některých lidí přítomnou imunodeficiencí – jak známo z jiných infekcí – i na jenom určitý typ virů nebo bakterií, nebo s dispozicí k autoimunitní reakci indukovanou virovými proteiny, tj. i oním „trnem“ viru označovaným jako „spike“ a obsaženým ve všech vakcínách.