Od počátku koronavirové epidemie se veřejnost upíná k nějaké naději, ať už objevu vakcíny nebo léku. Když se ukázalo, že očkování chrání jen po dobu několika měsíců, přicházejí odborníci s dalším hitem – principem zdvojené obrany. Nejúčinnější imunitou proti covidu-19 je prý kombinace prodělání nemoci a dvou dávek očkování a je jedno, v jakém pořadí. Není to spíš důkaz o tom, že nic zaručeně fungujícího proti covidu zatím nemáme?

Logicky se společnost v případě nějakého hromadného onemocnění upíná k nějakému „zázračnému“ řešení. To se koneckonců týká i zhoubných nádorů, HIV infekce a tak dále. Vakcinace samozřejmě přináší určitou ochranu před infekcí vyvolanou novým koronavirem. Je to však způsob léčby, jehož součástí je i imunologická reakce individuálního lidského organismu a ta je pochopitelně odlišná, i když vychází ze stejných principů. Nicméně individuálně máme každý poněkud odlišnou imunitní reaktivitu, která je podmíněna jak geneticky, tak osobní – nejen biologickou – historií, kterou tvoří jak prodělaná i bezprostředně neimunologicky zprostředkovaná onemocnění, tak způsob života. Nemůžeme tedy očekávat u každého uniformní imunitní reakci, a tedy i míru ochrany.

Pravděpodobně zde hrají roli i jiné genetické faktory, například u covidu-19 se v současné době zdá, že těžké formy onemocnění jsou pravděpodobně podmíněny určitými formami (alelami) genu pro protein ADAM 9. Není zatím jasné, jak to přesně souvisí s individuální reakcí na vakcínu, případně s dlouhodobějšími postvakcinačními problémy, které se u některých lidí, byť relativně vzácně, objevují. Totéž platí pro zatím poměrně tajemný „postcovidový syndrom“ (covid long), kde může hrát roli jak u některých lidí přítomnou imunodeficiencí – jak známo z jiných infekcí – i na jenom určitý typ virů nebo bakterií, nebo s dispozicí k autoimunitní reakci indukovanou virovými proteiny, tj. i oním „trnem“ viru označovaným jako „spike“ a obsaženým ve všech vakcínách.

Když má být nejúčinnější imunitou kombinace prodělání nemoci a dvou dávek vakcíny, měli by se ti, kdo si nemocí prošli, nechat naočkovat dvěma dávkami?

Pokud jde o ty, kteří covid-19 překonali, měla by podle dosavadních výzkumů stačit jedna vakcinace asi za šest měsíců, která by měla efekt vakcíny prohloubit, tzv. booster efect. Schéma eventuální vakcinace by mělo být podle mého názoru individuální! Například po překonaném covidu by vakcinaci mělo předcházet stanovení alespoň specifických, protikoronavirových protilátek v třídě IgG a podle toho dál postupovat. Ve Švédsku je například v indikovaných případech vyšetřována i specifická protikoronavirová „buňkami zprostředkovaná“ imunita na základě uvolňování z lymfocytů určitých látek, konkrétně interferonu IGRA. Celá řada lidí ale mohla projít covidem-19, který byl víceméně bezpříznakový, specifické protilátky tedy mají, takže by bylo optimální před vakcinací u každého tyto protilátky vyšetřit. Pokud je má někdo velmi vysoké, není v tuto dobu vakcinace vhodná. Nelze také jednoznačně tvrdit, že člověk, kterému již titr protilátek poklesl, není imunní, protože vakcinace primárně působí na T-lymfocyty, které napomáhají B-lymfocytům tvořit protilátky. T-lymfocytům někdy „dojde dech“ a při postupné tvorbě specifických protilátek se tzv. IgA protilátky, které se tvoří jako poslední, vytvoří v menším množství. Potom slizniční imunita, například v dýchacích cestách nebo v trávicím traktu, není tak silná jako systémová imunita v krvi a v tkáních. To vysvětluje i některé infekce po vakcinaci i po covidu-19, ovšem každý průkaz PCR, zejména v horních dýchacích cestách, může znamenat i „pouze“ jakousi kolonizaci sliznice, tzv. infestace.

Pozitivně PCR testovaný si tedy nemusí touto chorobou ani projít?

Tento člověk, zejména je-li bezpříznakový, nemusí onemocnět, ale může i několik dní teoreticky infekci šířit. Proto nevyšetřování očkovaných lidí nedává smysl. I onemocnění po vakcinaci bývá obvykle slabší s ambulantním průběhem, ale jsou výjimky. Těmi jsou lidé s poruchami imunity, například různé vrozené i získané defekty interferonu, které jsou poměrně časté, uvádí se až deset procent populace. Interferon jako první v rámci všem živočichům společné přirozené imunity reaguje na virus jako první a snaží se ho, někdy i úspěšně, zlikvidovat už na sliznici. Nebo jde o lidi s určitými genetickými predispozicemi, jak už jsem zmínil. V podstatě před každou vakcinací by měla být provedena krátká anamnéza (opakované záněty středního ucha do šesti let, opakované pneumonie, autoagresivní onemocnění a tak dále) a stanoven titr specifických protilátek. Proto je obtížné jednoznačně stanovovat intervaly mezi vakcinacemi, resp. pouze orientačně, což platí pro zdravé lidi. Vrátím-li se ještě k mechanismu působení vakcíny, část B-lymfocytů, které tvoří protilátky, se vždy promění v tzv. paměťové B-lymfocyty, které i při nižším titru protilátek po kontaktu s virem okamžitě – mnohem rychleji – zareagují a chrání dotyčného člověka. Totéž platí i pro „paměťové T-lymfocyty“.