V polovině března jste se vrátil z Kanady. Zase nějaká horolezecká výprava?

Byl jsem v Kanadě částečně pracovně, částečně na dovolené a opravdu v horách. Kanada je skialpinistickým rájem. Byl jsem v Pobřežních horách (Coast Mountains), které spadají pod Kordillery. Nicméně, považuji za velmi nepravděpodobné, že by se zrovna v horách na mě nějaký virus či jiný mikroorganismus „přilepil“. Hory jsou mimořádně zdravým a sterilním prostředím.

Už jste si vytvořil vlastní teorii, kde jste se nakazil koronavirem?

Epidemiologické riziko spočívá především v transportu. Cesta během 14. března z Vancouveru do Prahy, přes tranzit na letišti v Amsterdamu, asi určitým teoretickým rizikem byla. V okamžiku, kdy jsem si sám udělal odběry, odvezl vzorky do laboratoře s předpokladem, že na 99,99 procenta budu negativní, přišlo obrovské překvapení. O deset hodin později jsem se dozvěděl, že tomu tak není. Ve chvíli, když jsem si první epidemiologickou mapu dělal, tak mě pochopitelně napadl tranzit letiště v Amsterdamu.

Hygienici vás odmítli, protože jste neměl žádné příznaky, takže jste si nechal udělat test v soukromé laboratoři. Proč?

Neměl jsem žádné příznaky a nebyla tudíž reálná pravděpodobnost, že bych potřeboval přesnou diagnostickou péči. To je samozřejmě u většiny žadatelů jedním z klíčových argumentů, proč vám testy neudělají. Dalším důvodem byl fakt, že jsem nebyl v žádné superrizikové oblasti. Kanada před 14. březnem měla menší výskyt koronaviru než Česká republika. Opatření tam byla velmi měkká a cesta přes tranzit v Amsterdamu byla také považována za relativně bezpečnou.

Žádná karanténa se na mě nevztahovala, takže pozici hygienické služby chápu. Byli pod tlakem, kapacita testovacích možností u nás je dnes možná sedm až osm tisíc testů za den. Na začátku předminulého týdne, kdy jsem se chtěl nechat testovat, to nebylo ani pět tisíc. Sice bylo jasné, že jsem lékař a přicházím do kontaktu s ohroženou cílovou skupinou starších pacientů, ať už se závislostí či s jinou psychickou poruchou, ale to si nikdo v tom stresu neuvědomil. Když to mám hodnotit jako doktor se zdravým selským rozumem, tak to chápu.

Takže to neberete jako podcenění možných rizik ze strany systému?

Kritizovat je velmi snadné. Ale když vážím v pravé i levé ruce všechna pro a proti, tak si myslím, že to není tak jednoduché. Jako absolvent postgraduálního studia na John Hopkins School of Public Health v Baltimoru jsem bytostně přesvědčen, že pro udržitelnost zdravotního a sociálního systému by jako první měli být testováni lékaři, zdravotní personál a pracovníci v oblasti sociální péče v institucích, kde se přichází do kontaktu s ohroženou populací.

Takže to berete jako selhání?

Tak dobře. Do jisté míry ano. Nejspíše měli být protestováni všichni lékaři prvního kontaktu. Z toho by bylo jasné, jestli je, nebo není někdo pozitivní. Samozřejmě s jistou rezervovaností, protože, jak asi tušíme, je zde inkubační doba, a pozitivita se může ukázat až později. Není to úplně stoprocentní, ale byla to příležitost, aby se zabránilo šíření koronaviru v této profesní populaci.

V mém případě to je ale trochu jinak. Psychiatrie není v čase epidemie oborem prvního intervenčního zájmu. Náš čas pochopitelně teprve přijde, za měsíc, za dva, za tři. Přesto i psychiatrie, či spíše právě psychiatrie, jako třetí nejexponovanější medicínský obor po interně a chirurgii, je místem, kde je počet rizikových a ohrožených pacientů obrovský. Proto je mé hodnocení velmi ambivalentní.

Když jste si ale udělal svou následnou epidemiologickou mapu, tedy rozsah těch, které jste mohl nakazit, kolik lidí vám vyšlo?

Za dobu od návratu z Kanady jsem se samozřejmě potkal jak s kolegy a se zdravotním personálem, tak s určitou vymezenou skupinou pacientů. Nicméně to už bylo v období roušek. Takže jsme se jakžtakž chránili, ale s improvizovanými ochrannými pomůckami. S žádnými respirátory třetího typu, ale s podomácku šitými rouškami.

Jsou roušky, které dnes šijí naše dcery, sestry, matky i babičky, to pravé ořechové? Podle mého selského rozumu nás chrání jen málo...

Částečně máte pravdu. Jsou státy, jako například sousední Německo, které na povinné „rouškování“ nepřistoupily. A to ne z politických, ale z hygienicko-epidemiologických důvodů. Věděly, že roušek nebudou mít dost, a v tom případě by bylo „orouškování“ obyvatelstva irelevantní. Pak také věděly, že by nebyly naplněny ani standardy toho, jak dlouho tu roušku nosit, aby alespoň částečně chránila vás a vaše okolí. Logicky se tedy rozhodly, že když to nemohou zařídit, tak to ani nemohou nařídit.

Je řada států, kde se roušky povinně nenosí, ale je realitou, že v naprosté většině zdravotnických zařízení, kde roušky alespoň v nějakém rozsahu jsou, tak je tam nosí. Hraje v tom jistou roli i psychologický aspekt. Lidé s rouškami udržují takzvanou „bezpečnou“ dvoumetrovou vzdálenost paradoxně mnohem snáze. Uvědomují si to. Jsme zvyklí přirozeně komunikovat s druhým na vzdálenost sedmdesáti až osmdesáti centimetrů. To je, v komunikační teorii, v naší kultuře normativní nastavení, které vytváří takzvanou komfortní zónu. Vzdálenost dvou metrů je pro nás divná. Navíc to třeba na úzké chodbě není ani možné.

Proto rouška hraje také psychologickou roli jakési „kontrolky“, že jsme v nestandardní situaci, v níž je třeba dávat pozor. Takže nás roušky stoprocentně neochraňují, ani neochraňují naše okolí, ale zbystřují naši pozornost, a to je v době pandemie nezanedbatelný argument. Pochopitelně vyvstává otázka, jak dlouho budeme roušky nosit? Před tím si ovšem musíme odpovědět na otázku, jak dlouho tady bude epidemie koronaviru? Kdyby odpověď na druhou otázku zněla jeden až dva roky, znamená to, že budeme nosit roušky ještě dva roky? To si nejsem jistý...

V Evropě se rozvíjejí dva způsoby, jak se tváří v tvář nemoci covid-19 chovat. Tedy, zavést nejpřísnější omezující opatření, jaká jsou aplikována v Česku – anebo to nechat být, zavřít do karantény nejohroženější skupiny obyvatelstva, a žít, jako by se nic nestalo, jak to udělal Boris Johnson, který už je také nakažený, v Anglii? Co je, podle vás, lepší?  

Jeho postup je efektivní a smysluplný v prioritě ochránit ohroženou populaci seniorů a lidí s oslabenou imunitou. Zároveň je velmi ohleduplný ke kapacitám ve zdravotní, ošetřovatelské či sociální péči. Takže dostupné kapacity, třeba plicní ventilátory anebo kvalitní ochranné pomůcky, budou prostě použity tam a pro tu cílovou skupinu, která je nejohroženější. To je správně a myslím si, že by to měla být hygienicko-epidemiologická priorita číslo jedna.

Nicméně i restriktivní až drakonický přístup, při kterém se snažíme chránit veškerou populaci, má v sobě také logicky zahrnutý aspekt ochrany nejohroženější části populace. Otázka je, zda se při omezené dostupnosti ochranných pomůcek na začátku epidemie mohly roušky, respirátory či dezinfekce dostat do domovů pro seniory, domů s pečovatelskou službou, Alzheimer center a tak dále, dříve? Asi ano. Ale v Česku dnes nikdo rozumný nepochybuje o tom, že tu nejohroženější a nejvulnerabilnější cílovou populaci je třeba chránit

Mluvíte moc diplomaticky. Tak jednoduše – dělají to Andrej Babiš, Jan Hamáček a Roman Prymula dobře?

Obrovská výhoda spočívá v tom, že Prymula je vzdělaný epidemiolog. Takže si netroufnu tvrdit, že to zrovna on dělá špatně. My Češi máme přirozenou úctu k bílému plášti a částečnou úctu ke vzdělaným lidem. Už to hovoří pro zdrženlivost ohledně nějaké bezhlavé kritiky.

Na modelu obrany proti koronaviru v Česku vidím dva pozitivní a dva negativní aspekty.

Nejdřív to pozitivní: Dramatickým způsobem se zvýšila informovanost a pozornost všeobecné populace k tomu, co se děje. Jsme národem oportunistů, takže kdyby se ta omezení nestala, tak si z toho budeme po hospodách, u táboráků či v domácnostech dělat srandu a nebudeme to brát vážně. Druhým pozitivním aspektem je, že se nejspíše ukáže, že se díky drsným preventivním opatřením podařilo rozložit v čase drama první vlny nástupu pandemie a tím pádem zasažení té nejohroženější populace. Restriktivní model nástup nejspíše zpomalil a umožnil českému zdravotnictví se na skutečně nemocné a na životě ohrožené připravit.

K negativům: Zvyšování pozornosti populace prostřednictvím drakonických preventivních opatření má i svoji odvrácenou tvář. Spouští stavidla sociální psychózy až hysterie, která vede často k iracionálnímu chování. K izolaci, strachu, panice. Davová psychóza v sobě skrývá obrovské množství rizik. Není možné žít dlouhodobě ve strachu. Ten paralyzuje mysl, ničí mezilidské vztahy a rozkládá kolektivní vědomí společnosti na prvočinitele, které akcentují spíše pro kvalitu života neproduktivní síly. Pro tvořivý a produktivní život lidí ve společnosti je nezbytné se strachu zbavit.

Druhým kritickým aspektem je ekonomika. Nejsem ekonom, ale snažím se na věci dívat i ekonomickou perspektivou. Pokud se stát v našem nastavení rozumně nepřinutí k trochu „normálnímu“ životu, tak bude zle. Státní finance skončí v ekonomickém kolapsu. První to pocítí drobní živnostníci a OSVČ. Později zadlužené malé a střední podniky. Nakonec bude stát pumpovat peníze, které nebude stíhat tisknout, do velkých podniků a korporací, protože budou představovat alespoň nějaký zdánlivě funkční trh práce. Otázka tedy zní, jak takovému černému scénáři zabránit? Jediná možná odpověď zní – zrušit drakonická restriktivní opatření.

Takže vláda se dnes nachází v dramatickém schizmatu: Preventivně chránit populaci před covidem znamená dlouhé měsíce udržovat drakonická preventivní opatření. Versus – zachránit ekonomiku znamená okamžitě navrátit stav do pokud možno „normálního“ fungování státu bez restrikcí, bez paniky a hysterie.

Jak dlouho se mají omezení udržovat? Selský rozum vám praví, že tak dlouho, dokud infekce a riziko jejího šíření bude hrozit. Jenže takové ohrožení nepomine ani za měsíc, ani za tři, nejspíše ani za půl roku. A to země nemůže ekonomicky přežít.

Nedávno to podle médií vypadalo, že tři jmenovaní jsou blaničtí rytíři, ale podle nových průzkumů se zase ukazuje, že vláda koronavirus podcenila. Co vy na to?

To trochu patří k české povaze. Jeden den obdivujeme a milujeme, druhý den zatratíme a nenávidíme. Možná si ale chytřejší lidé začínají uvědomovat rizika restrikcí pro naši budoucnost. Jestli to takhle půjde dál, stát se rozpadne a nebude mít peníze na nic, ani na zdravotní péči. Tento stav prostě není dlouhodobě udržitelný.