Před pár dny jste se opět v Žatci zúčastnil vzpomínky na letce padlé za druhé světové války. V minulém roce se po vašich slovech tady strhla dost mela. Připomeňte prosím, co jste vlastně řekl a jaké to mělo tehdy následky?

Především se nejednalo o můj první projev u tohoto památníku. A na něm nejsou pouze jména padlých letců, ale všech letců severočeského regionu, kteří bojovali ve 2. sv. válce. Tedy i těch, kterým osud dovolil dožít se konce války. Od roku 2012 tak činím každoročně s konkrétním obsahem. Vy, stejně jako všichni ti, kteří jste mně a Českému svazu letectví tenkrát vyslovili podporu, víte, že jsem konstatoval pouze holá fakta. Hovořil jsem o konkrétních záležitostech v kontextu s tehdejší celospolečenskou situací. Jeden příklad za všechny – analyzoval jsem snahu vlády demolovat letiště Plzeň-Líně ve prospěch cizího soukromého subjektu.

V ten okamžik mnou prezentované dezinformace se během dvou měsíců staly realitou. Nemá valný smysl rekapitulovat celý obsah loňského projevu. Koneckonců je veřejně přístupný, ostatně jako řada mých projevů roky předtím. Se svými/našimi, kamarády, jimž žatecký památník patří, si povídám od roku 1982, odkdy jsem ty žijící právě při příležitosti připomenutí Dne československého letectva zval na dnes již dlouho neexistující žatecké vojenské letiště. Určitě mají pro mne všichni mnohem větší cenu než ti, kteří si osobují právo hodnotit, zda tu či onu větu chtějí tito naši předchůdci v leteckém řemesle slyšet.

Letos jste se přítomných mimo jiné ptal, jestli souhlasí s názorem, že by měl být Český svaz letectví apolitický. Vy souhlasíte?

Už z obsahu pojmu vyplývá, že být apolitický znamená nestarat se o politiku. Ptal jsem se symbolicky hlavně mých kamarádů letců, jejichž jména jsou na památníku zvěčněna. V projevu jsem uvedl příklady z předválečného, válečného, ale i poválečného období, jak se tehdejší představitelé moci ke Svazu letců republiky československé stavěli a jak s jeho členy a vedoucími funkcionáři zacházeli.

Celý tento proces vyplýval a i dnes vyplývá z celospolečenské situace. Ta je svým způsobem determinována činností konkrétních politiků, jimž národ dal dočasnou moc.

Mnohokrát se v českých dějinách stalo, že se národ spletl a svěřil moc špatným lidem. Mnohokrát se ale také stalo, že byl národ od rozhodování násilně odstaven a jen přihlížel, jak se děje vyvíjejí. Takže ano, Český svaz je navýsost odborným uskupením, ale nestrká hlavu do písku, aby pokorně čekal, jak se vnější podmínky pro jeho činnost vyvíjejí.

Varoval jste také, že od karibské krize „nebyl svět blíže k vyprovokování jaderného konfliktu než právě nyní“. Můžete to prosím pro ParlamentníListy.cz trochu rozebrat?

Abychom pochopili vývoj ozbrojeného konfliktu, pojďme si pro příklad zhruba o osm až devět dekád proti času. Byli bychom velmi naivní, kdybychom žili v přesvědčení, že druhá světová válka byla zahájena tím, že ji Němci vyprovokovali fingovaným přepadením vysílače v Glivicích. Když byla rozpoutána, začala se nějak vyvíjet. Proč mělo Německo strategickou převahu? Hitlerovi vojevůdci použili odlišný styl vedení bojové činnosti od toho prvoválečného, na jaký se především francouzští maršálové připravili. Západ brzy klekl na kolena, ale Stalin nevěřil, že ho Hitler zradí. Stalo se. I když při Drang nach Osten z pohledu Německa všechno šlapalo, jak mělo, přesto Němci horečně vyvíjeli nové zbraňové systémy.

Strategická výhoda však přešla na stranu SSSR a všechno bylo jinak. Kdyby se už tehdy Hitlerovi povedlo dokončit vývoj jaderné zbraně, neváhal by ji pro záchranu třetí říše použít. A tak ji místo něj použil Truman v Japonsku, čímž USA ukončily válku v Tichomoří. Od té doby sedí lidstvo na sudu se střelným prachem. Položme si otázku, kdy vznikla Severoatlantická aliance? V roce 1949, kdy už bylo jasné, že i SSSR dokončil vývoj jaderné zbraně. Následně existovaly pouze dvě proti sobě stojící světové mocnosti, které disponovaly veškerým jaderným potenciálem v poměru cca 1 : 1, ale které navíc spolu komunikovaly.

Když slyším rétorické průjmy některých lidí, kteří si hrají na válečné vědátory, nestačím se divit. Jak vypadá jimi proklamované omezené použití zbraní hromadného ničení? Možná bych si pod tímto pojmem mohl představit jejich nasazení na taktické úrovni. No jo, ale ono mi začíná téci do bot, jsem zahnán do kouta a nedaří se mi tímto způsobem získat ani operační iniciativu. Co udělám? Sáhnu po prostředcích minimálně operačního dosahu. A odsud už časově a významem zbývá jen slepičí krok k eskalaci těchto zbraňových systémů na strategické a globální úrovni.