Před pár dny jste se opět v Žatci zúčastnil vzpomínky na letce padlé za druhé světové války. V minulém roce se po vašich slovech tady strhla dost mela. Připomeňte prosím, co jste vlastně řekl a jaké to mělo tehdy následky?

Především se nejednalo o můj první projev u tohoto památníku. A na něm nejsou pouze jména padlých letců, ale všech letců severočeského regionu, kteří bojovali ve 2. sv. válce. Tedy i těch, kterým osud dovolil dožít se konce války. Od roku 2012 tak činím každoročně s konkrétním obsahem. Vy, stejně jako všichni ti, kteří jste mně a Českému svazu letectví tenkrát vyslovili podporu, víte, že jsem konstatoval pouze holá fakta. Hovořil jsem o konkrétních záležitostech v kontextu s tehdejší celospolečenskou situací. Jeden příklad za všechny – analyzoval jsem snahu vlády demolovat letiště Plzeň-Líně ve prospěch cizího soukromého subjektu.

V ten okamžik mnou prezentované dezinformace se během dvou měsíců staly realitou. Nemá valný smysl rekapitulovat celý obsah loňského projevu. Koneckonců je veřejně přístupný, ostatně jako řada mých projevů roky předtím. Se svými/našimi, kamarády, jimž žatecký památník patří, si povídám od roku 1982, odkdy jsem ty žijící právě při příležitosti připomenutí Dne československého letectva zval na dnes již dlouho neexistující žatecké vojenské letiště. Určitě mají pro mne všichni mnohem větší cenu než ti, kteří si osobují právo hodnotit, zda tu či onu větu chtějí tito naši předchůdci v leteckém řemesle slyšet.

Letos jste se přítomných mimo jiné ptal, jestli souhlasí s názorem, že by měl být Český svaz letectví apolitický. Vy souhlasíte?

Už z obsahu pojmu vyplývá, že být apolitický znamená nestarat se o politiku. Ptal jsem se symbolicky hlavně mých kamarádů letců, jejichž jména jsou na památníku zvěčněna. V projevu jsem uvedl příklady z předválečného, válečného, ale i poválečného období, jak se tehdejší představitelé moci ke Svazu letců republiky československé stavěli a jak s jeho členy a vedoucími funkcionáři zacházeli.

Celý tento proces vyplýval a i dnes vyplývá z celospolečenské situace. Ta je svým způsobem determinována činností konkrétních politiků, jimž národ dal dočasnou moc.

Mnohokrát se v českých dějinách stalo, že se národ spletl a svěřil moc špatným lidem. Mnohokrát se ale také stalo, že byl národ od rozhodování násilně odstaven a jen přihlížel, jak se děje vyvíjejí. Takže ano, Český svaz je navýsost odborným uskupením, ale nestrká hlavu do písku, aby pokorně čekal, jak se vnější podmínky pro jeho činnost vyvíjejí.

Varoval jste také, že od karibské krize „nebyl svět blíže k vyprovokování jaderného konfliktu než právě nyní“. Můžete to prosím pro ParlamentníListy.cz trochu rozebrat?

Abychom pochopili vývoj ozbrojeného konfliktu, pojďme si pro příklad zhruba o osm až devět dekád proti času. Byli bychom velmi naivní, kdybychom žili v přesvědčení, že druhá světová válka byla zahájena tím, že ji Němci vyprovokovali fingovaným přepadením vysílače v Glivicích. Když byla rozpoutána, začala se nějak vyvíjet. Proč mělo Německo strategickou převahu? Hitlerovi vojevůdci použili odlišný styl vedení bojové činnosti od toho prvoválečného, na jaký se především francouzští maršálové připravili. Západ brzy klekl na kolena, ale Stalin nevěřil, že ho Hitler zradí. Stalo se. I když při Drang nach Osten z pohledu Německa všechno šlapalo, jak mělo, přesto Němci horečně vyvíjeli nové zbraňové systémy.

Strategická výhoda však přešla na stranu SSSR a všechno bylo jinak. Kdyby se už tehdy Hitlerovi povedlo dokončit vývoj jaderné zbraně, neváhal by ji pro záchranu třetí říše použít. A tak ji místo něj použil Truman v Japonsku, čímž USA ukončily válku v Tichomoří. Od té doby sedí lidstvo na sudu se střelným prachem. Položme si otázku, kdy vznikla Severoatlantická aliance? V roce 1949, kdy už bylo jasné, že i SSSR dokončil vývoj jaderné zbraně. Následně existovaly pouze dvě proti sobě stojící světové mocnosti, které disponovaly veškerým jaderným potenciálem v poměru cca 1 : 1, ale které navíc spolu komunikovaly.

Když slyším rétorické průjmy některých lidí, kteří si hrají na válečné vědátory, nestačím se divit. Jak vypadá jimi proklamované omezené použití zbraní hromadného ničení? Možná bych si pod tímto pojmem mohl představit jejich nasazení na taktické úrovni. No jo, ale ono mi začíná téci do bot, jsem zahnán do kouta a nedaří se mi tímto způsobem získat ani operační iniciativu. Co udělám? Sáhnu po prostředcích minimálně operačního dosahu. A odsud už časově a významem zbývá jen slepičí krok k eskalaci těchto zbraňových systémů na strategické a globální úrovni.

Teď nastává správné místo pro použití něco málo argumentů z mého projevu. Dnes vlastní jaderné zbraně devět států s odlišným viděním světa. Tato nesourodá sešlost ke vzájemné komunikaci příliš ochoty nevykazuje. Spoléhat se na argument, že hrozba použití globálně ničivých prostředků ve světovém měřítku má pouze odstrašující charakter, nám vydrží jenom do okamžiku, než opravdu někomu, kdo má dočasně propůjčenou moc, rupne v kouli. Pak už bude lhostejné, jestli to byl Američan, Rus, Pákistánec nebo někdo jiný. Celosvětově eskalovaná jaderná apokalypsa bude trvat pouhých pár desítek hodin, ale svými důsledky vrátí ten plánovaný nepatrný zbytek lidstva do pravěku. Síla a normálnímu smrtelníkovi nepředstavitelný širokospektrální a dlouhodobý destruktivní efekt případného jaderného konfliktu tu krutou druhou světovou válku významově odsouvá na druhou kolej coby neškodnou příhraniční přestřelku.

Když rozebíráme toto téma, jak vidíte současnou situaci na Ukrajině a Zelenského mírový plán?

Pouze tolik. Žádný válečný konflikt v historii nezačal znenadání jeho faktickým rozhořením. Ani válka na Ukrajině patrně nezačala 24. února 2022. Ale asi ani souběžná válka na Blízkém východě nezačala jako blesk z čistého nebe 8. října 2023. Při veškerém respektu k úřadu pana Zelenského, ale raději s pohnutím v mysli nad nesmyslně zmařenými životy stovek tisíc mladých lidí, nebyl to on, kdo stál za vyprovokováním konfliktu na Ukrajině a nebude to on, kdo rozhodne o způsobu jeho ukončení. Byť bych mu formální roli neupíral.

Vraťme se ještě k letošní akci v Žatci. Zmínil jste také, že si „znovu po více než 30 letech musíme dávat dobrý pozor na to, co říkáme“. A připomněl jste Václava Havla. V jakém kontextu? A máte tedy pocit, že se svobodou slova to není úplně v pořádku?

S Václavem Havlem jsem se osobně setkal celkem šestkrát při různých i leteckých příležitostech. Ke mně může mít mnoho lidí nejspíš oprávněné výhrady. To je přirozené. Zrovna tak já můžu vůči němu mít a mám konkrétní výhrady. Nicméně jedno je jisté. On už před převratem v roce 1989 vedl aktivní tlak na cenzuru, ale i nějaký čas po něm vyvíjel upřímnou snahu o pluralitu názorů a o svobodu slova.

Dnes? Kdyby existovala svoboda projevu, nemusel bych vám odpovídat na první otázku tohoto rozhovoru. Vy byste asi neměli důvod se mnou navázat komunikaci. Loni touto dobou by nebyly některé vojenské i civilní státní instituce donuceny rozvázat s Českým svazem letectví memorandum o vzájemné spolupráci. Nemuseli by v prosinci minulého roku představitelé Vojenského historického ústavu nechutným způsobem písemně vydírat spolek Letci – Žatec ve věci prodloužení zápůjčky letounu MiG-21PFM reg. č. 4411 v žateckém leteckém muzeu.

Obsahem zmíněného vydírání byl požadavek, že tento spolek se musí distancovat od mého veřejného vystupování a musí dokumentačně doložit, že mne vyloučil. Pokud tak neučiní, letoun, do jehož obnovy členové spolku investovali nespočet pracovního úsilí a finančních prostředků, bude muset být vrácen. Hovořím toliko o své osobní zkušenosti, což je ve světle toho, co se tu aktuálně děje, pouhá jednotlivost. Myslím, že víc netřeba konstatovat.

Zmínil jste také vládního koordinátora strategické komunikace Otakara Foltýna. Jak zatím hodnotíte jeho činnost?

Vše, co si o této záležitosti myslím, jsem řekl v projevu, který je také dostupný. Kolem jména tohoto člověka je aktuálně dost živo. Z jeho veřejně známé rétoriky by měl ve své době radost i Vasil Biľak. Je to však pouhá zviditelněná figurka zvráceného systému, který jej povolal do služby a který mu vytvořil celé ideově pevné oddělení 1 + 12. A jak už dobře víme, není až tak důležité, co kdo říká, jako to, co kdo dělá. Ptejme se tedy, kdo jsou členové jeho týmu a kdo je ve skutečnosti reálně řídí a úkoluje. Dovědět se to první nebude obtížné, to druhé se nedozvíme nikdy. Vláda to nejspíše není. Bojím se, aby další čerstvé události, kterých aktuálně jsme a dozajista ještě budeme svědky, neodsunuly podstatu celého problému do pozadí. O to přece v chování velkých politických kluků jde vždy až na prvním místě – mlžit, lhát a překrucovat.

Mimochodem, co říkáte na to, co se v současné době odehrává kolem vlády? Podívejme se na výsledky voleb, na rozhodnutí premiéra odvolat ministra Bartoše…

Jedno vím jistě, a to mi řekl Jan Werich v červenci 1980 v kladenském špitále tři měsíce předtím, než odešel k nebeskému báru… Všechno je jinak. Proces, na který se ptáte, nespadl najednou z nebe. Byl dozajista pečlivě připravován delší časový interval a byl použit v pravý okamžik. Příkladů tohoto stylu jednání máme v české historii, i v té novodobé, celou řadu. To je asi tak vše, co k tomu chci říci. Osud Pirátů mne vůbec nezajímá. Snad jediné konstatování v dílčím závěru. Ryba vždy smrdí od hlavy. Nevíte náhodou, kdo je hlavou české vlády?

A mám se vyjádřit i k volbám? To snad ani nechtějte. Účast u těch posledních voleb měli oficiálně odepřenu čeští občané, kterým týden před volbami velká voda odnesla celý dům včetně identifikačních dokladů. Ve světle toho, že se dnes mohu prohlásit za dinosaura a okolí je povinno tomu věřit, je to všechno absurdní. A v kontrastu s tím ty příští volby? Prý už budou moci volit lidé, kteří zde třeba několik desetiletí nežijí, takže ani neplatí daně, ale bude jim oficiálně uznáno pouhé korespondenční čestné prohlášení, že se cítí být Čechy. O volbách už nemám iluze. Zase bych musel v tomto směru vzpomenout Václava Havla z přelomu osmdesátek a devadesátek a jeho boj, z dnešního pohledu marný, coby Důmyslného rytíře Dona Quijote de la Mancha proti větrným mlýnům.

A na závěr ještě poslední návrat k Žatci. Měloo tentokrát vaše vystoupení nějakou negativní odezvu?

Přiznám se, že loni jsem nebyl úplně připraven na takovou žumpu. Nějakou chvilku jsem se s tím vším učil žít. Nicméně všechno zlé je pro něco dobré. Našel jsem v tom zápachu dvě vůně. Jednak, pozitivních reakcí tehdy bylo nesrovnatelně víc než těch, jichž jsem byl já a se mnou celý svaz terčem. A ta druhá vůně? Někteří, do té doby kamarádi, se přede mnou odkopali donaha.

Letos jsem už byl připraven. Pochopitelně je přirozené, že kdokoli má právo na odlišný názor. Musím konstatovat, že tentokrát jsem nezaznamenal mnoho vulgárních výpadů. A protinázor, podaný slušnou formou a gramotně vyargumentovaný, respektuju. A ty jsem registroval. Děkuju i za ně.