S jakými pocity jste skládal aktuální píseň Vir?

S pocity absolutní bezmoci. Víte, ač se to možná nezdá, jsem velice pokrokový člověk. Nicméně je vývoj přirozený a vývoj umělý. Tento současný je dokonce uměle překotný. Ve smyslu improvizace i samotných řezbářů a vodičů marionet. Nedělám si iluze, že by neexistoval scénář, který nepočítá s jakoukoli komplikací, kterou můžeme jakožto lidstvo stvořit, a tím se vůči zavedení potřebných, a zjevně tak moc chtěných, nových kontrolních mechanismů bránit. Ale být u toho fyzicky i mentálně přítomen a nemoci to jakkoli ovlivnit, je (a tuším, že nejen) pro mě, velice frustrující. A nemyslím, že to souvisí jen s mým mesiášským syndromem. Ve smyslu světonázoru jsem apologeta a vím, že politika je v tomto směru tím zdaleka nejabstraktnějším, co lidstvo ve své historii vymyslelo, ale žasnu, kam až jsme nechali některé věci zajít.

Když jsem skládal Vir, naslouchal jsem lidem ve svém okolí, ve své sociální bublině, ale i mimo ni, dokonce jsem vstřebával pocity lidí, se kterými si krom shody ohledně pohledu na koronavirovou agendu nemáme absolutně co říci, tedy s liberály, a všichni mi říkali totéž. Že jde o absolutní a bezprecedentní zneužití zákeřného onemocnění k ještě větší zákeřnosti v podobě posouvání hranic a manipulace s lidskými právy. Mnohé mé písně jsou takzvané „kramářské písně“. Vycházím v nich z tradic lidových písničkářů, kteří především na různých trzích zpívali písně o problémech týkajících se všech lidí, kteří na těchto trzích, chcete-li slavnostech, byli, nakupovali a stýkali se. Tyto písně mnohdy později zlidověly a dodnes jsou dokladem své doby.

Zpíváte v ní: "Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě a kdo nás ochrání potom, někdo další násilně. Nad hlavou je modré nebe a vzduch čerstvý kolem je, jak chceš ale volně dýchat, když tě dusí záměrně." Co vás nejvíce trápí? Vždyť oproti jiným zemím, například Francii, jsou česká opatření proti nemoci Covid-19 ještě dost benevolentní...