S jakými pocity jste skládal aktuální píseň Vir?

S pocity absolutní bezmoci. Víte, ač se to možná nezdá, jsem velice pokrokový člověk. Nicméně je vývoj přirozený a vývoj umělý. Tento současný je dokonce uměle překotný. Ve smyslu improvizace i samotných řezbářů a vodičů marionet. Nedělám si iluze, že by neexistoval scénář, který nepočítá s jakoukoli komplikací, kterou můžeme jakožto lidstvo stvořit, a tím se vůči zavedení potřebných, a zjevně tak moc chtěných, nových kontrolních mechanismů bránit. Ale být u toho fyzicky i mentálně přítomen a nemoci to jakkoli ovlivnit, je (a tuším, že nejen) pro mě, velice frustrující. A nemyslím, že to souvisí jen s mým mesiášským syndromem. Ve smyslu světonázoru jsem apologeta a vím, že politika je v tomto směru tím zdaleka nejabstraktnějším, co lidstvo ve své historii vymyslelo, ale žasnu, kam až jsme nechali některé věci zajít.

Když jsem skládal Vir, naslouchal jsem lidem ve svém okolí, ve své sociální bublině, ale i mimo ni, dokonce jsem vstřebával pocity lidí, se kterými si krom shody ohledně pohledu na koronavirovou agendu nemáme absolutně co říci, tedy s liberály, a všichni mi říkali totéž. Že jde o absolutní a bezprecedentní zneužití zákeřného onemocnění k ještě větší zákeřnosti v podobě posouvání hranic a manipulace s lidskými právy. Mnohé mé písně jsou takzvané „kramářské písně“. Vycházím v nich z tradic lidových písničkářů, kteří především na různých trzích zpívali písně o problémech týkajících se všech lidí, kteří na těchto trzích, chcete-li slavnostech, byli, nakupovali a stýkali se. Tyto písně mnohdy později zlidověly a dodnes jsou dokladem své doby.

Zpíváte v ní: "Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě a kdo nás ochrání potom, někdo další násilně. Nad hlavou je modré nebe a vzduch čerstvý kolem je, jak chceš ale volně dýchat, když tě dusí záměrně." Co vás nejvíce trápí? Vždyť oproti jiným zemím, například Francii, jsou česká opatření proti nemoci Covid-19 ještě dost benevolentní...

A oproti jiným zemím, třeba Švédsko, Lucembursko nebo Bělorusko (což je vůbec fenomén sám o sobě), jsou česká opatření zase na hraně diktatury. Nemyslím, že bychom měli podobné otázky vůbec pokládat. Nikoli takto významové. Je to hodně tenký led, na němž asi nemůže dojít k žádoucímu průsečíku shody. Spíš bych si kladl otázky typu: Nakolik je celá situace náhodná, komu všemu a s jakými cíly slouží a co z toho do budoucna bude plynout pro ty nejobyčejnější z nás? Carlos Castaneda kdysi prohlásil, že: „Náhoda je detailem předem určeného plánu.“ A já bych chtěl znát celé zadání a všechny kontury onoho plánu. A protože na náhody v politice může věřit jen naprostý pošetilec nebo ten, kdo je tvoří, přijde mi použití slova benevolentní přinejmenším jako dadaistické.

Umělci se bouří a varují před pomalou ztrátou svobody. Daniel Landa například sepsal Blanický manifest za svobodu. Většina projevů nespokojenosti je ale dost nekonkrétních stejně jako vaše píseň. Proč nedokáží být umělci konkrétnější a pojmenovávat věci jasně?

Předně, pokud vám má píseň přijde nekonkrétní, tak jste si ji buď neposlechl vůbec, nebo jen velmi povrchně. Mám pocit, a to i dle reakcí mnohých jejích posluchačů, že ji každý, kdo chtěl, pochopil a to právě na základě její konkrétnosti. Když si poslechnete jakékoli mé starší písně z YouTube, ale i třeba z mého FB profilu (protože vlastní web již nemám, takže FB je jediná platforma, na níž se zdržuji a nehodlám to i přes všechny myslitelné i nemyslitelné peripetie s touto sítí do budoucna měnit), zjistíte, že jsou v nich velice konkrétní formulace (byť často metaforické či synonymické), ale to už snad patří k uměleckému a tvůrčímu vyjádření. Většina posluchačů mých písní i čtenářů mých básní, fejetonů a glos je naštěstí natolik inteligentní, že se v mém případě naučila číst i mezi řádky, protože ví, že když Hejátko napíše něco na plnou pusu, tak to, že jej na nějaký ten čas třeba zablokují, je zdaleka to nejmenší.

Většinou se pak paralelně s tím spustí i kampaň takzvaného současného uměleckého mainstreamu, v níž jsem velice sofistikovaně zesměšňován, jsou účelově a z kontextu vyjímaná slova, která jsem kdy řekl v úplně jiných souvislostech, a v potřebnou chvíli zneužita pro daný účel a podobně. To se mi děje již od roku 1999, kdy jsem se jasně vymezil proti liberální demokracii s tím, že otestuji její garantovanou schopnost plurality. Samozřejmě, že byla a je garantována jen papírově.

Pokud jde o Dana Landu, k tomu bych se vyjádřil snad jen takto. Talentovaný hudebník i textař (byť umělecky i lidsky hodně jinde nežli já), nicméně charakterově spíše mluvka než „blanický rytíř“. Ale nechám se překvapit, třeba se mýlím, a jak za to budu rád, pakliže ano. Víte, mé ego, to už po tom všem, čemu kdy bylo vystaveno, snese. Na rozdíl od něj si to mohu dovolit vyslovit. Já vím, co je to být za své politické názory umělecky, ale i systémově perzekvován. S největší pravděpodobností  jsem v posledních třiceti jedna letech jediný takový umělec v této zemi.