Listopadová revoluce před třiceti lety velice radikálním způsobem změnila to, jak se u nás předtím žilo. Když se za dobou od roku 1989 ohlédnete, co nám přinesla?

Po padesáti letech života pod tuhými diktaturami – s nepatrným odlehčením v prvních dvou poválečných letech – si náš národ mohl znovu vyzkoušet život v demokracii. Vedle toho, že jsme se vraceli k tomu, co fungovalo už za 1. republiky, tak v mnohém nastala situace úplně nová. Nejen u nás doma, ale i v celém okolním světě. V jeho tzv. západní části se do aktivní politiky dostávalo stále více sil přesvědčených o nutnosti vzkřísit, zamaskovat a znovu vyzkoušet starý marxismus, zatímco v jeho východní části ještě panovalo velké rozčarování nad fiaskem sedmdesátiletého experimentu s ruským marx-leninismem. Jenže ideologové komunistického světa jsou už od dob jeho vzniku zkušení demagogové, zvyklí nevzdávat se při nastupujících potížích. Proto poučeni vším, co se stalo, znovu hledají cesty, jak proces „inženýrské“ přeměny celého lidstva obnovit. Číňané proto reformují svou zemi velice pozorně tak, aby se jim nepřihodilo totéž, co sovětským soudruhům. A sovětští soudruzi? Stačí si připomenout výrok prezidenta Putina, že největší katastrofou dvacátého století byl rozpad Sovětského svazu.

Za této světové konstelace jsme mohli čekat, že se tento nepříliš optimistický vývoj dříve, nebo později dotkne i nás. Přibližně deset let nás soudruzi nechali na pokoji a pak to postupně začalo. Náš informační prostor je nejméně posledních patnáct let pod dvojí palbou nových z popela vstalých marxistů. Masivnější nápor přichází poněkud nezvykle ze Západu, kde se marxisté usadili v socialistických stranách, skrze ně v socialistických vládách států, a nakonec okupovali i vedení Evropské unie. A východní světové mocnosti? Navzdory tomu, že se formálně od Marxova učení snaží opatrně distancovat, fakticky provozují na vzmáhajících se vlnách svých imperiálních nacionalismů totéž. Skutečnost, že nás Rusové dodnes nepřestali považovat za sféru svého vlivu, nelze popřít. Znáte přece jejich úsloví: „Kam jednou vstoupila noha ruského kozáka…“ A k nám ta „noha“ vstoupila už dvakrát.

Přes ty vámi zmíněné problémy, není s podivem, že se stále najde dost lidí, kteří tvrdí, že před rokem 1989 „bylo líp“?

Lidé, kteří nemají příliš času studovat měnící se mezinárodní vztahy, a těch je mezi námi většina, se vlastně nacházejí v „informačním mlýnu“ marxistických vizí o novém světovém řádu a bránící se demokracie. Není tedy divu, že ti jednodušší z nich si zvolí zkratku, která je jim často nabízena především z východních zdrojů: „Za komunistů bylo líp“. Inu, jak pro koho. Pro líného a málo pracovitého to byl možná ráj na zemi, protože bral zhruba stejně jako pracovitý, nápaditý a vzdělaný. O nějaké svobodě projevu či svobodě informací ani nemluvě. Co dodat? Posledních třicet je dost dlouhá doba, aby tohle pochopil snad úplně každý.

To výročí si budeme připomínat v situaci, kdy se mluví o rozdělené společnosti, o napětí mezi lidmi, kteří se osočují a slovně napadají přes sociální sítě. Také vnímáte atmosféru v zemi jako rozjitřenou až nenávistnou, nebo se ta situace některými politiky a médii nafukuje a dramatizuje?

Poučku „rozděl a panuj“ znali již staří Římané. Ale nelze ji brát samospasitelně, jak vzkázal vládcům už počátkem 16. století Niccole Machiavelli ve svém „Vladaři“. Podíváme-li se na situaci u nás zblízka, neunikne nám, že vládnoucí garnitura vždy hlásá sjednocování, zatímco pro opozici je rozdělování nezbytné jako prostředek k dosažení změny.  Tohle je logické.  Ovšem v celém procesu je důležitý postoj sdělovacích prostředků. Je-li národ s prací své vlády zhruba spokojen a potvrzuje to volbami a následnými průzkumy, a média hlavního proudu neustále masírují občany tezí, že vláda či některý vedoucí politik národ nesmiřitelně rozděluje, svědčí to o tom, že tzv. hlavní sdělovací prostředky pracují spolu s renegáty mezi politiky proti většině národa a jsou to právě ony, které se snaží občany nesmiřitelně rozeštvat. To je vše.

Mezi těmi, o nichž by se dalo také mluvit jako o těch, co se snaží občany rozeštvat, jsou i někteří umělci. Například režisér Jan Hřebejk je přesvědčen, že je nutné se nevzdávat, vyrazit do akce a vyzývá, abychom šli do ulic. Jak se díváte na tuto a podobné výzvy?